Věřím, že tento rok se na srazu spolužáků zase setkáme. Vždyť uplyne přesně 50 let od ukončení základní školy. A to už stojí za pořádnou oslavu. A protože se pravidelně scházíme dohromady dvě třídy, C a D, mám možnost vidět se i s těmi spolužáky, kteří se mnou chodili do našeho "céčka" pouze na prvním stupni, zatímco po příchodu dětí z malotřídních venkovských škol k nám do města se odsunuli až do "déčka". Na všechny si ráda vzpomenu, ať na ty či ony, ale někteří mi přece jen byli tehdy před lety jako kamarádi bližší. Tady jsou:
Alenka
Stala se mou kamarádkou v den vstupu do 1. třídy. Naše maminky se s námi zastavily přede dveřmi třídy a kontrolovaly na seznamu, zda tam patříme. My jsme se mezitím "daly do řeči", až jsem v závěru řekla: A budeme spolu sedět, ano? Stalo se a seděly jsme spolu až do konce páté třídy. Pak nás abeceda rozdělila. Alenka měla trochu starší sestru a čerstvě narozeného bratříčka, s kterým jí maminka jezdila ke škole naproti. Tatínek budil spíš respekt, protože chodil v uniformě a sloužil ve věznici v nedalekých Valdicích. K Alence jsem chodila často. Měli stodolu, kde jsme skákaly z trámu do sena. Často jsme se vídaly i na koupališti, kde s maminkou a sourozenci trávila v létě každý den. Alenka byla drobounká a jako dítě nenápadná. Dnes je z ní stále elegantní, urostlá, podnikavá žena, žijící dlouhá léta se svou rodinou v Praze. A jestli se nic nestalo, tak dodnes žije ještě její maminka.
Péťa
Byl mým spolužákem až do páté třídy, pak rovněž odešel do déčka. Docela hodný, chytrý kluk s krásnýma tmavýma očima byl v 1. třídě mou dětskou láskou. A že to byla láska oboustranná, to zjistila jeho maminka, když v jedné učebnici našla namalované srdce se jménem Zuzana. Obě matky si tuto informaci navzájem sdělily, ale žádné kázání z toho nevyplynulo. S Petrem jsem se sešla po mnoha letech na srazu, když nám bylo už 35 let. Z okatého kluka se stal velmi robustní, takřka bezvlasý muž, ale milá povaha mu zůstala. Nejvíc si u mě "šplhnul", když mi prozradil, že po letech čekání na dítě adoptovali holčičku, ale pak se jim vzápětí narodilo děcko vlastní, to však nemění nic na tom, že má obě stejně rád. Péťa je při srazech jedním z mých věrných tanečníků a tu naši dětskou lásku si vždycky připomeneme.
Eva
Začaly jsme se přátelit ve 4. třídě, když má starší sestra trávila školní rok v dětské léčebně. Eva byla takřka mým opakem. Moc se neučila, ale byla mnohem sportovněji zaměřená, takže jsem ji měla spíš já jako vzor. Její rodiče byli mladí, ale hodně přísní, a byli rádi, že se kamarádíme, že ode mě pochytí samé lepší věci. Ve skutečnosti to bylo spíš opačně. Moji rodiče naopak z Evy příliš nadšeni nebyli, ale já jsem se jí držela jako klíště. Eva měla malého brášku, pro kterého jsme chodily do školky. Já jsem hrála na housle a Eva na klavír, obě jsme hrály víc z povinnosti než ze zájmu. S Evou mě spojovaly spíš klukoviny a volnost, ale to bylo přesně to, co jsem v naší příliš vážné rodině postrádala. Po odstěhování jsem se s Evou setkala až po maturitě, brzy se vdala a měla holčičku. Sama měla vysokou postavu basketbalistky a její manžel byl ještě větší. Byl to urostlý fešák, ale před vojnou, když se poznali, prý měl o 30 kilo víc a vypadal jinak. Na srazech se Eva neobjevila dlouhá léta, snad z nějakých osobních důvodů. Proto jsem byla ráda, když jsme se předloni konečně zase setkaly a byla veselá a společenská.
Ivana
Přišla k nám z blízké vesnice až do 6. třídy. Seděly jsme spolu, dokud jsem se na začátku osmičky neodstěhovala. Byla klidná a vyrovnaná, proti mně hodně rozumově dospělá, a právě proto jsem ji měla ráda jako starší sestru. Doma měli hospodářství a byla zvyklá těžké fyzické práci, zatímco já jsem byla ještě dost dětská. Někdy jsme si v legraci říkaly "nevěsta a ženich". Doprovázela jsem ji denně na autobus domů a mrzelo mě, že nebydlí u nás ve městě. Ivana pro mě představovala záruku spolehlivosti, klidu, pomoci. Jednou si přinesla do školy krásného hadrového psa, kterého ušily s maminkou. Hrozně se mi líbil, úplně jsem po něm toužila. Když jsem se musela stěhovat, přinesla mi toho psa, kterému říkala Muflík, na památku. Měla jsem ho mnoho let. Ivana se vyučila šperkařkou, ale myslím, že ji hlavně pohltila práce doma v hospodářství. Na srazy téměř nechodila, až po dlouhé době předloni. Jsem ráda, že jsem ji zase viděla, i když se naše životy diametrálně liší.
Jsou ještě další spolužáci, na které ráda vzpomínám a s kterými se vždy ráda sejdu. Do jednoho článku se ale už nevejdou. O některých z nich jsem se už zmínila ve dřívějších vyprávěních, se Zdenkou jsem dělala rozhovor. Na společně prožité dětství se zapomenout nedá.
A jaké jste měli spolužáky vy? Scházíte se? Kde míváte setkání a jak probíhá? Jsou ještě všichni naživu? Žijí někteří v zahraničí? Kolik vás bylo ve třídě? Kdo převažoval, dívky nebo chlapci? Byly mezi vámi spory? Měli jste nějakou výraznou vůdčí osobnost? Objevila se u vás šikana? Měli jste starší propadlíky? Pište, prosím, pište.
