Jednoho letního večera, když bylo zrovna po dešti, jsem se vydal s baterkou na sběr rousnic. Bylo jich požehnaně, a tak jsem jich nasbíral asi polovičku malého kbelíčku. Druhý den jsem se domluvil ještě s jedním kamarádem, že vyrazíme navečer na úhoře. Kamarád, budeme mu říkat Pepa, byl připraven ve stanovenou dobu, a tak jsme vyrazili ještě za sluníčka, to, abychom si zajistili patřičný posed u vody.
Den byl krásný, ale jak se přibližoval večer, tak se také přibližovaly tmavé mraky, což jsem vítal jako osvěžení před spalujícím sluncem. Ještě bylo světlo, když nás přepadl slabší déšť, taková letní přeháňka. S Pepou jsme se schovali pod igelitovou plachtu a čekali jsme, jak se večer vyvine. Když se začalo stmívat, bylo vidět, že i příroda se začala zahalovat do mlhavého oparu, který se tvořil nad vodou.
Cajk jsme měli připravený, a tak jsem napíchl dvě rousnice a nahodil, asi tak slabých patnáct metrů od břehu, policajta jsem dal mezi očka prutu a upravil dostatečný průvěs vlasce. Takto jsem měl nahozeny dva pruty, a aby čekání nebylo dlouhé, tak jsem s Pepou hodil řeč. Povídání bylo celkem pro nás oba zajímavé a poučné...
Asi po půl hodince jsem měl první záběr, ještěže jsem měl povolenou brzdu. Záběr byl tak silný a rychlý, že jsem na něj nestačil ani reagovat. Ale v tom Pepa do mě strčil a křikl "sekej!" Jak jsem byl vždy nemotorný, tak nyní jsem byl jako střela, jedním skokem jsem byl u prutu a následoval zásek.
Ryba, která se zmocnila ve vodě mého druhého konce, byla ale chytřejší, namířila si to rovnou směrem do větších hlubin. Přitáhl jsem brzdu a začal boj o život. Ryba zabrala asi ve 21.00 hod. a já jsem ji zdolával s asistencí mého kamaráda Pepy až do 23.00 hod. Byla to doslova přetahovaná, chvilku jsem měl navrch já, chvilku zase ryba. Takto nám to vydrželo opravdu dvě hodiny. Když byla ryba po této dlouhé době utahaná, začala se pomalu vzdávat a jistě si byla vědoma toho, že boj o život prohrála. Sice ještě sem tam zkusila únikový pokus, ale to byl opravdu jen pokus.
Ve světle baterky jsem uviděl,že to byl sumec. Pepa pro něho vlezl do vody a vytáhl ho na břeh, který byl pozvolný a travnatý. Sumec ležel na boku a byl vyčerpán, všechny síly ztratil v boji o záchranu svého života. Metrem jsem ho s Pepou třikrát přeměřil, byl neuvěřitelně krásný a míra byla 198 cm. Protože to bylo v noci, tak jsem ho ani nemohl zvážit, vlastně bych neměl ani na čem.
S Pepou jsme sumce prohlíželi, ležel, jako když je mrtev. Baterkou jsem svítil po jeho hebkém klouzavém těle a měl jsem strašnou radost, byla to moje životní ryba takovýchto rozměrů. Nevím, co bylo všechno toho příčinou, ale světlo baterky se svezlo na jeho hlavu a Já i Pepa jsme zírali, jak u vytržení, na jeho očích byl vidět smutek a doslova jsem viděl, jak mu z oka vytéká slza.
Jsem milující člověk, přírodu mám rád, sice jsem rybář, ale nejsem masař. Padlo rychlé rozhodnutí, daruji ti, pane sumče, život, třebaže jsi se o něj se mnou přetahoval a prohrál. Daruji ti život proto, abys mohl v říši ryb roznést zprávu, že jsi narazil na člověka, který má také srdce. S Pepou jsme sumce převalili na igelitovou plachtu a zatáhli jsme ho až do vody.
Jaké bylo pro mě ale překvapení, sumec popojel asi tak dva metry a zůstal stát, hladil jsem ho od hlavy až k ocasní ploutvi, svítil na něho, posvítil jsem mu i do oka a dostal jsem dojem že se mu vrátil do oka jas a radost. Sumec tam čekal asi tak dvacet minut a poté mírným zavanutím ocasní ploutve se vzdálil a úplně se ztratil z dohledu.
Ten den jsem již nenahodil, nic jsem jiného neulovil, ani Pepa, ale od vody jsem se vracel k domovu s hřejivým pocitem u srdce. Daroval jsem život. A přál jsem panu sumci, aby se dožil dlouhých let.