Za rok jí bude devadesát, ale diář má plný, že by jí ho záviděl kdejaký třicetiletý herec. Hraje, píše knížky, v pražském Divadle u Valšů má od začátku května výstavu fotografií z her, ve kterých vystupuje.
Ptají se vás lidé často, jak se udržujete v kondici?
Myslím, že mnozí chodí na moje představení, protože jsou zvědaví, jestli tam na jevišti neumřu. A když vidí, že ne, říkají si, že taky ještě něco vydrží…
Čím to podle vás je, že někdo je na prahu devadesátky při síle a jiný je mrzutý už v šedesáti?
Já se narodila v Náchodě, my z hor a vesnic jsme odolní. Velkou roli v tom hraje, jestli má člověk pocit potřebnosti, užitečnosti. Že tady k něčemu je, že je o něj zájem, že může s něčím pomoct. Nejhorší je, když se různé organizace chovají ke starším lidem tak, že je pozvou na nějakou oslavu, a dají jim tam čaj a sušenky.
Počkejte. Co je na tom špatného?
Tím jim dávají najevo: vy jste tady už jen proto, abyste si dali ty sušenky a čaj. Myslí to dobře, ale dělají špatně. Člověk potřebuje pocit, že je k něčemu užitečný, že má nějaký úkol, práci. Potíž je v tom, že žijeme v podivné době.
Co tím míníte?
Lékaři nám umí prodloužit věk, ale je to dvousečné. Přibývá tak lidí, kteří mají hodně let, ale k čemu jim to je, když o ně nikdo nestojí, když mají pocit, že tady nejsou k ničemu. Dělají se sice divadelní představení pro seniory, různé akce. Jenže na ně chodí zase jen senioři. Chybí mi propojení starých lidí s mladými.
Jak na to? Máte nějaký nápad?
Uvědomte si, kolik starších ženských bezvadně plete, vyšívá, jak jsou šikovné. Proč se nedají dohromady s mladými a nevyrábějí něco, o co by byl opravdu zájem? Kolik mladých rodin hledá chůvy, paní na hlídání. To by spousta seniorek zvládla a za mnohem menší peníze, než jaké se za to platí agenturám. Toto přirozené propojení světa mladých a seniorů moc nefunguje. Já mám to štěstí, že dělám uměleckou profesi a mohu ji dělat i v tomto věku. Ale když byl někdo třeba kadeřnice nebo soustružník, nemůže svou práci dělat donekonečna. Proto by si měl každý zavčasu uvědomit, v čem má talent, co ho baví a naplánovat si, čím se chce ve stáří zabývat.
Vy nemáte děti a vím, že vás to kdysi hodně trápilo. Přemýšlíte nad tím stále?
Ano, já jsem neměla to štěstí mít děti a jednu dobu jsem se tím trápila. Při havárii jsem měla zranění, kvůli kterému jsem děti mít nemohla. Dnes vidím kolem sebe spoustu případů, kdy děti na své staré rodiče kašlou. Myslím, že pro dnešní dobu je to dost typické. Takže se tím už netrápím. Opravdu kolem sebe v tomto směru nevidím dobré příklady.
Měla jste někdy ze stárnutí obavy?
Ne, to ne, ale myslím si, že starší lidé to v této době nemají lehké. Mě ten současný svět vlastně hrozně štve. Znám spoustu vzdělaných fajn lidí, bývalé učitele, lékaře a oni teď musejí počítat každou korunu. Opravdu nemají na to, aby si zašli do divadla, do kina. Proto se snažím, aby moje představení byla za zvýhodněné ceny pro seniory, aby se na akcích pro ně moje knížky prodávaly levněji, než je běžné. A věřte, že je to velký boj. Ale je třeba to nevzdávat.
Luba Skořepová
Vlastním jménem Libuše Hanušová, skvělá a přitom nejstarší česká herečka, která stále vystupuje v divadle. Narodila se 21. září 1923 v Náchodě. Vystudovala herectví na pražské konzervatoři, šedesát let pak byla členkou činohry Národního divadla. Hostovala v řadě divadel, hrála v mnoha filmech, televizních inscenacích a seriálech. Nyní vystupuje v Divadle u Valšů, kde má benefiční představení a v květnu výstavu fotografií. Hraje rovněž v Divadle v Řeznické, v Ypsilonce jezdí na zájezdová představení.