Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide.... zpívá se v lidové písni, kterou jsme se asi všichni učili ve škole. A já odpovídám: No kdo, bohumínští senioři!
Letošní nabídka našich zájezdů se chýlí ke konci. Minulý měsíc jsme měli zájezd zcela odpočinkový. Navštívili jsme ZOO Ostrava. To byli schopni zvládnout i ti nejstarší naši senioři. I když procházka byla namáhavá, lidé byli šťastni. Naopak tento zájezd je trošku jiný. Skoro 150 našich seniorů si po tři dny sedá do autobusu ve sportovním oblečení a pohodlných botách, s baťůžky na zádech. V úterý jel první autobus, ve čtvrtek druhý. V tom jsem byla i já. Jedeme do hor, naším cílem jsou hranice Moravskoslezských Beskyd a Javorníků - Bumbálka.
Je to sedlo v podhorské rekreační osadě. Rozprostírá se přímo na česko-slovenských hranicích. Člověk opravdu je chvíli jednou nohou v Česku, druhou na Slovensku. Máme na rozmyšlenou, kterou cestou se dát, která bude zajímavější. Nakonec se dělíme na dvě skupiny. Jedna vystupuje dříve. Stoupá k chatě Třeštík a dle instrukcí se dává „po žluté“ k chatě Súkenická. Tam si za 200 Kč zálohu vyzvedává klíč od rozhledny, aby se mohla pokochat pohledem do dalekého okolí. Při jasném počasí je odtud vidět Radhošť, Smrk, Lysá hora, ale také celý hřeben Javorníků, Malou i Velkou Fatru, někdy dokonce Nízké Tatry. Tak můžete hádat,co všechno vidíme my. NIC. Máme jednoduše smůlu. Zatímco v úterý bylo krásně a jasno, dnes je mlha, zamračeno a vidět z rozhledny není dál, než na 5 metrů.
Nevadí, stoupáme do 27metrové výšky a v pořádku zase scházíme dolů. Chvíli odpočíváme a jdeme dál. Jedna ochotná nejhbitější seniorka mezitím jde vrátit klíč a dostává zpět zálohu. Žlutá značka pomalu mizí, lesní cestičky se různě klikatí. Kam se dát? Někteří se dávají vlevo, směrem dolů na hlavní cestu. Ostatní, kteří mají raději cesty lesní, pokračují po té nejširší dále. Přicházíme k pramenu řeky Bečvy. Působí to na mě velice dojemně. Počasí se lepší, nálada je skvělá. Ale jak dlouho?
Najednou zjišťujeme, že značka daleko široko nikde žádná. Pouze ukazatel, na kterém čteme, že do Čadce to máme „pouhých“ 52 km. Co dál? Začínáme litovat toho, že jsme nejeli autobusem až na Bumbálku. Nebo nešli se skupinkou, která sešla na hlavní cestu. Nám se po asfaltce jít nechtělo, chtěli jsme si užít lesa, tak si užíváme. Instinkt velí dát se směrem z kopce. Při první příležitosti takto činíme. Jdeme nehorázně dlouho.Čas snad tak neutíká, ale nám to připadá,že cesta nemá konce. Mezi stromy vidíme silnici, slyšíme auta. Sláva, civilizace! Ale kam nyní, vpravo, vevo? Nikde nikdo.Snažíme se stopovat, abychom se zeptali na směr. Jak jsme směšní, copak někdo zastaví v kopci? A ještě k tomu v zatáčkách? Jsme bláhoví.
Přesto pomalu stoupáme po silnici do kopce. Najednou se stal zázrak. Opravdu jeden obrovský dobrák zastavuje a potvrzuje, že jdeme správným směrem. Zželelo se mu asi seniorů. Jsme tomu velice rádi. Chůze po sinici není nijak příjemná. A dlouhá chůze teprve ne. Ale dobře nám tak, aspoň budeme mít spoustu zážitků a vzpomínek. Před námi hotel Bumbálka! Není co řešit. jdeme se najíst. Hlavně, že jsem v autobuse všechny informovala, že je zde celkem draho, protože se sice může platí korunou, ale ta se přepočítává na eura. A zde je dosti vysoké. Poroučíme si jídlo a na osvěžení piviště. Pak zjišťuji, jak mám skvělého manžela.Tušil, že jedeme na česko-slovenské hranice, a tak si vzal s sebou eura. Skvělá práce. Půjčujeme i kamarádce a oběd mám vychází asi stejně jako doma.
Odpoledne odpočinutí jdeme zkoumat další okolí. Vycházka k Masarykově chatě je příjemná, nenamáhavá. Potkáváme naše seniory a všichni mají stejnou otázku: Vy jste zabloudili? Odpovídám, že ne, jen jsme si užili více lesních cestiček, pěšinek a vzduchu. Všichni se smějí a je nám dobře. Domů odjíždíme nadmíru spokojeni a taky poučeni! Holt každý špás něco stojí. Ale já se řídím jednou starou pravdou “To,co jsi zažil a viděl, to ti nikdo nikdy nevezme!"
