...Pokračování
Náš hotel Ezüstpart stojí na břehu Balatonu a teprve ráno vidíme, jak se sem vůbec nehodí. Tahle část městečka Siófok má jen patrové vilky v lesoparku a hotel ční do výše deseti podlaží. Je to taková socialistická budovatelská moderna. Také už má nejlepší léta za sebou, vypadá dost zapškle. Ani pokoje nejsou nic moc, ale povlečení je čisté a vlastně – chceme tu jen spát. Ráno – rychle snídat, rychle do autobusu a jedeme.
Takhle podobně to probíhalo všech pět dní, jen před pobytem v lázních každý den prohlídka něčeho – skanzen, zámek, kostel, klášter, procházka národním parkem na poloostrově Tihány. Všechny lázně byly opravdový zážitek, skluzavky, tobogány, bublinky, rychle proudící voda. Bazény měly po celém obvodu dlaždičkové sezení, někde s tryskami a všude lehátka, spousty lehátek různě polohovacích i houpacích. A samozřejmě dětské bazénky s hračkami. Také hlubší plavací bazény s chladnější vodou. My tři vodomilky jsme byly ve svém živlu, vyzkoušely jsme všechny atrakce i všechny bazény. V těch posledních lázních bylo prý bazénů dokonce dvanáct, my jsme stihly jen sedm.
Třetí den našeho pobytu jsme se projely pirátskou lodí po Balatonu, dokonce pan kapitán osobně roznášel po pohárku vína každému účastníkovi. Ten den byl trochu chodící, prošly jsme se městečkem Siófok – krásný park i centrum se zajímavými sochami. Vyjely jsme i výtahem na rozhlednu a pohled na Balaton, město i okolí stál opravdu za to. Jen ten jediný den jsme se vrátily do hotelu za světla a mohly se před večeří projít kolem Balatonu a vlastnoručně okusit teplotu vody. A protože už je opravdu po sezóně, je tu všude pusto. Viděly jsme spoustu kaváren, restaurací, barů, vináren a kiosků, ale všechno zavřené – koda.
Bohužel, každý den po pozdní večeři se všichni účastníci zájezdu rozešli do svých pokojů a tak jsme se ani nestačily seznámit. My tři jsme měly u stolu paní Magdu z Děčína, která jediná jela úplně sama a tak jsme ji vzaly do party. A jen my čtyři jsme zůstávaly po večeři v herně, popíjely výborné maďarské vínečko, povídaly, hrály karty a bylo nám fajn. Najednou tu byl poslední den, poslední lázně a jelo se domů. Musím se s něčím svěřit, maďarština je šílená řeč. Zapamatovala jsem si jediné slovo „igen“, to je české „ano“, ani jednou jsem ho nepoužila. Naštěstí na nákup dárků stačila moje chabá němčina.
A jedna perlička: při nákupu v supermarketu jsem hledala dunajskou klobásu a našla balíček s maďarskou vlaječkou a na spodní straně byl nápis Kostelecké uzeniny. A ještě něco – jestli zdravíčko dá a našetřím nějaké korunky, pojedu sem za rok zase.
První díl příběhu najdete zde.
