Málokdo toho ví o stárnutí tolik jako ona. Iva Holmerová předsedá České gerontologické společnosti, podílela se na založení České alzheimerovské společnosti, zabývá se vším, co se týká výrazu stárnutí – slova, které mnohé děsí. Je k tomu vlastně důvod? Tato dáma umí odpovědět na každou otázku, která se ho týká.
V čem obvykle lidé dělají ve vztahu ke starším lidem chybu? Je vůbec slušné starší lidi označovat nějakým hromadným výrazem, jako důchodci, penzisté, senioři?
Fenomén takzvaného důchodce je zajímavý. Naše společnost tak oslovuje skupinu lidí, a tím je prapodivně nálepkuje. Naznačuje jim, jakoby již jen něco přijímali. Drasticky tím mění jejich sociální statut. Podle mého názoru je důchod jen jakousi zcela novodobou smlouvou, kterou dříve lidstvo neznalo. Je to smlouva, že člověk odvede určitá léta práce a prostředků společnosti, která mu na oplátku poskytne určité prostředky v určité dejme tomu smluvní době. Pod statutem dosažení věku, splnění pracovních povinností a podobně. Nic víc a nic míň.
Tak máme výraz důchodce používat nebo ne?
Já sama označení důchodce nemám ráda a udivuje mě, když jej používají starší lidé samotní. Já mám čím dál tím méně ráda, jak stárnu, i označení senior.
Proč?
Starší lidé jsou normální dospělí lidé. Nejsme žádným zvláštním či jiným druhem člověka. Takové to dělení na „my a oni – senioři“, je až legračně etnocentrické a vůbec nevystihuje naši realitu. Senior má podle mého názoru ten původní latinský význam. Je to někdo, kdo je starší než někdo jiný, stejně tak jako junior je někdo mladší než někdo jiný. No ale samozřejmě v demografii se to slovo používá stejně tak jako ve zdravotní a sociální péči a tak podobně. Slova jsou sice jen slova, ale měli bychom s nimi přece jen zacházet obezřetně.
Mění se podle vás v posledních letech postoj české společnosti ke stárnutí?
Máme takovou tendenci si říkat, že se v té naší společnosti, a to i přes tu klasickou českou nespokojenost a nabrblanost v podstatě věci mění k lepšímu. S postojem ke stáří si až tak jistá nejsem.
To jsem zklamaná... Jak to?
Teď nedávno v rámci Mezinárodního roku aktivního stárnutí a solidarity mezi generacemi zveřejnila Evropská unie výsledky výzkumu, který se stárnutím a postojem ke stáří zabýval. Česká republika v něm nedopadla vůbec dobře. Patříme mezi nejvíce takzvaně ageistické společnosti – více než polovina lidí u nás vnímá starší lidi negativně. To jsou prakticky nejhorší výsledky v Evropě.
Máte nějaké vysvětlení?
Určitě lví podíl na téhle situaci mají politici, kteří doslova šíří demografickou paniku. Vyjadřují se, jakoby si starší lidé své důchody ničím nezasloužili, jakoby byli jen břemenem společnosti. Dalším důležitým faktorem jsou média, která se k těmto názorům velmi ráda přidávají a ještě je barevně dokreslují. Pozitivní zobrazení stáří, přínosu starších lidí, ale také přítomnost starších moderátorů například v televizním vysílání, to jsou skutečně raritní případy. Myslím si, že by se tím naše společnost měla zabývat. Nedávno jsem například na britské stanici BBC zastihla diskusi o tom, že v Anglii je ve vysílání jen málo starších žen, že je to třeba napravit. Třeba se i u nás o tom nejen začne mluvit a troch se to zlepší.
Na jedné straně je považováno za dobrou zprávu, že se lidé dožívají stále vyššího věku, na straně druhé to znamená, že jsou delší dobu v období, kdy je provázejí nemoci a komplikace. Je vůbec to, že se věk stále prodlužuje, dobrá zpráva?
Myslím si, že ano, ale máte pravdu, že je to takové prapodivně dvousečné. Co si asi přejeme na osobní úrovni? Abychom byli zdraví a žili co nejdéle. Nu, a co je výsledkem toho, že jsme opravdu zdravější a žijeme déle? Naše populace je starší. Přitom ale mnoho lidí se dožívá vyššího věku ve skvělé kondici, mnozí pracují, sportují, jezdí autem. Obraz staršího člověka se výrazně změnil.
Máme se tedy prognóz, že starších lidí bude čím dál více, bát?
Stát se národem neustále naříkajících škarohlídů, to by byla asi hrůza, ale toho se snad bát nemusíme. V kulturní společnosti, a věřím, že ta naše – i když se to tak někdy nemusí jevit – je a stále bude společností kulturní, si prostě zvykneme na to, že na různých místech a v různých funkcích budou poněkud starší lidé. Může to mít svá úskalí i svá kouzla. Nemusíme si to složitě představovat, můžeme vyhlédnout za hranice směrem na sever či západ.
Co uvidíme?
Ve skandinávských, ale i v amerických letadlech potkáme daleko více starších stevardů a stevardek, než jsme zvyklí u nás. Sedmdesátiletý recepční znalý mnoha jazyků se skvělým vystupováním není u nás asi myslitelný, ale tam ano. Nu a například sekretářky. Velmi se osvědčují starší zkušení lidé, kteří vědí, jsou trpěliví a laskaví. U nás jsou to zpravidla mladí lidé, jejichž předností je pouze to, že jsou krásní. Tedy pro nás krásní, protože krásu starších lidí jsme se nějak nenaučili vnímat.
Iva Holmerová
MUDr. Ph.D. Iva Holmerová je předsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelkou České alzheimerovské společnosti. Od roku 1992 pracuje v Gerontologickém centru v Praze 8 – Kobylisích. Zabývá se geriatrií, medicínou stáří, ale postupně čím dál tím více i dalšími otázkami, které se stářím, postavením seniorů a rodinných pečujících i službami pro seniory souvisejí.