Docela hezký dubnový den, ale pěkně větrno. Jedu domů z práce. Před domem při vystupování z auta mi vítr přirazil dveře přesně v době, kdy jsem mezi nimi měla hlavu. Byla to rána jako z děla a okamžitě jsem se sesula zpět na sedadlo. Nějakou dobu jsem kromě hvězdiček neviděla vůbec nic. Po chvilce, když jsem začala zase vnímat, vidím proti sobě skrz sklo vyděšený obličej a taková stará paní v šátku se mě ptá, jestli něco nepotřebuju, že prý viděla a hlavně slyšela tu ránu.
Hrdinsky jsem poděkovala, že jsem v pořádku a domů už dojdu, vždyť stojím před ním. Cítila jsem, jak mi naskakuje boule, dokonce jsem ji i viděla, jak zrůdně narůstá na pravém spánku na konci obočí. Bílá koule, která se zvětšovala a překážela v normálním vidění. V jakémsi šoku jsem došla do prvního poschodí a ač jsem měla v ruce klíče, zabouchala jsem. Moje maminka přišla otevřít a vidím, jak se jí rozevírají oči a ptá se "proboha co se ti stalo?" To mě nějak přivedlo do normálu, a tak jí strkám tašky s nákupem do rukou a že si musím tu bouli rychle zamáčknout. Povedlo se a děsně
to bolelo, ale začínám se vybarvovat. Od hodiny k hodině jsem barevnější.
Ráno vypadal můj obličej jako velikonoční kraslice od šíleného malíře. A takhle zřízená jsem šla do práce, tmavé brýle na očích. Moji kolegové? Otázky zněly všechny dost podobně - co se ti stalo, kam jsi spadla, kdo, kde, kdy a proč? Ale reakce na mé pravdivé vysvětlení byly zajímavé. Náš podnik má asi čtyřista osmdesát zaměstnanců a já jsem asi tak čtyřistakrát odpovídala. Ptali se mě i ti, o kterých jsem netušila, že patří mezi mé kolegy. Všichni se mnou měli obrovskou účast a
všichni mi nevěřili. Myslím, že někteří se vyptávali i víckrát, snad aby mě nachytali při jiné historce.
Zde je několik odpovědí - " to bych nevěřil, že je tvůj muž takový surovec" nebo "konečně vidím, že máš doma chlapa", jiný "dobře vymyšleno, i tak se to mohlo stát", také "nějak jste se s tátou nepohodli, co?" Ale také "kdo vyhrál?" Dokonce to začalo vypadat tak, že můj hodný manžel, kterého dost lidí v mém zaměstnání zná, začal mít v jejich očích svatozář. Až jedna kolegyně mi poradila "klidně říkej, žes dostala od muže pěstí, ale hlavně nezapomeň dodat, že jeho teď vozí na invalidním vozíku." Opravdu jsem to párkrát se smíchem použila a uvěřili všichni.
Ještě musím dodat, že toto se přihodilo asi před čtyřiceti lety a mí kolegové byli řidiči náklaďáků a toto byl takový jejich obhroublý humor, opravdu to nebyli žádní surovci. A nám, čtyřem ženám, bylo s nimi dobře.
