Devítiletý vnuk: A dědo, ty ses pral?
Cože??
Ty ses někdy pral? Jako třeba ve škole.
No to víš, že jsem se pral. Mnohokrát.
A vyhráls?
Někdy jsem vyhrál a někdy prohrál.
A co víckrát?
To už nevím.
Máma říkala, že ses nepral.
Aha, tak ty se asi občas pereš, viď?
Jo, ale já se peru málokdy.
To je dobře. Prát se, to je špatně.
A může se přitom kopat do obličeje?
No to teda nemůže! Kdes to viděl?
A šlapat na záda?
Tak to určitě ne. To je nebezpečný. Tobě se to někdy stalo?
Ne, ale máma říkala, že se nemám prát, aby mě někdo nekopl.
Kam nekopl?
No do obličeje.
Musíš si dávat pozor, aby ses nedostal na zem, když ten druhý zůstal stát.
A jak se teda správně pere?
Hele, je to jednoduchý. Jsou tři pravidla.
Jaký pravidla?
První pravidlo je, nikdy nezačínat rvačku. Prát se je špatný.
No ale když mě někdo provokuje?
Jak tě třeba provokuje?
Třeba mně nadává.
Tak toho si nevšímej. Provokací si nevšímej. Odejdi a nech ho tam stát.
Ale co když mě kopne?
Tak to je pravidlo číslo dvě. Jestli tě někdo kopne nebo uhodí, tak pak se per.
Aha, a to třetí pravidlo?
Třetí pravidlo zní: Když už se pereš, tak se nikdy nevzdávej. Nikdy, rozumíš?
A co když mi poteče krev z nosu nebo se bouchnu do lokte?
Ani pak se nevzdávej. Per se, dokud můžeš. Chtěj vyhrát.
A ty ses pral podle těchhle pravidel?
Samozřejmě že ano.
(To poslední byla moje prarodičovská pedagogická lež. Já o těch pravidel tehdy nevěděl. Ale kdybych je znal, tak bych je používal. Neper se, ale když tě přepadnou, nedej se, nevzdávej se. – Toto není jinotaj pro Ukrajinu, kdybyste mysleli. Jde o osobní konflikty, jak je život přináší. Možná to máte jinak, já to mám takhle. Napište.)
