To je velmi podezřelé. Za normálních okolností je Štófík člověkem veselým až rozverným, podporujícím provádění všelikých ptákovin, skopičin a recesistických počinů. Sám dokonce takové podniky vymýšlí, například jeho dvoupatrový narozeninový dort naplněný spoustou balení prezervativů, který vyrobil k padesátinám seladona a lamače dámských srdcí Mildy, se nesmazatelně zapsal do dějin naší party. Teď ale má chudák starej pohaslý zrak a rezignovaně svěšená ramena. To je potřeba objasnit!
Oťas je služebně nejstarší Štófiho kamarád, má tedy právo položit mu první otázku křížového výslechu. Činí tak se svou obvyklou jemnou decentností: „Tak vo co de, ty chcíplej pardále, dřepíš tu jako zaraženej prd a čumíš jak husa do flašky. Jestli tě něco nasralo, tak to vybal!“ My ostatní souhlasně mručíme a Kryštof naléhavé atmosféře podléhá: „To máte těžký, kluci. Uvědomil jsem si, že je mi pětasedmdesát, jak dlouho tady ještě budu, že jo, a vlastně jsem se na světě ničím nezapsal. Nebyl jsem ženatej, nezplodil jsem haranta, nepostavil dům, nezasadil strom. Prostě nic. Žádná stopa. Jen jsem jako starej vůl padesát let jezdil vlakama sem a tam v průvodcovským mundůru a vopruzoval lidi štípáním jízdenek. Zbytečně vydejchanej vzduch.“
Tak to je zlý! Akutní KáKáVé neboli Krize Kmetského Věku. Okamžitá terapie je nezbytná, to je nám víc než jasné. Jinak Štófíček začne psychicky osychat, motivačně se scvrkávat, klesne mu imunita proti potížím stáří a stane se z něj morousovitej dědek. Takový případ už jsme v partě měli. Před pár lety chytil KKV Standa a šlo to s ním s kopce. Nehádal se při kartách, nezapojoval se do našich odborných debat nad hanbatými časopisy, nelhal při vyprávění o svých rybářských úlovcích. Dokonce to dospělo tak daleko, že párkrát přišel do hospody bez zubů s tím, že prostě považoval za zbytečné „strkat si ty pitomé klapačky do huby, když beztak nebude nic jíst“. Před úplnou duchovní zkázou tenkrát Standu zachránil geniální nápad kamarádky Jarči, pořídit mu k pětašedesátinám akvárium s rybičkama. „Ať se mu alespoň doma něco živýho hejbá, aby jen neseděl a nečučel do zdi,“ argumentovala. A povedlo se, Standu chov vodní havěti tak chytil, že dneska o ničem jiném nemluví, je předsedou nějakého akvaristického spolku a čile kšeftuje s rybičkami.
U Štófiho by akvárium nezabralo, tady musíme použít metodu takzvané egomasáže, respektive defibrilace sebevědomí. To znamená napěchovat mu do chřadnoucí dušičky koňskou dávku vakcíny pozitivní společenské autoidentifikace. Opět decentně se do toho pouští Oťas: „Hele, na ňáký sebepodceňovačky hoď bobek, vole! To přenech všelijakejm těm uslintanejm básníkům a inťoušskejm třasořitníkům. Ty seš správnej chlap, borec jako břitva, hrdina dálkových tras ošlehanej vlastními větry.“ „No jistě,“ připojuje se Hedvika, bývalá učitelka mateřské školky: „Copak si Štófíček může na stará kolínka říci? No copak? Ano ano, Štófíček si může říci, že byl celý život hodný, nepral se, nebral věci, které mu nepatřily, byl pravdomluvný a slušný. Kdyby všichni lidičkové byli jako náš Štófíček, na světě by hned bylo krásněji.“
Postupně se se svými léčebnými promluvami připojují další kluci a holky. Luboš velebí Krištofovu jedinečnost mezi solitérními muži v uklizenosti bytu, Květa pronáší vznosný příspěvek o jeho mimořádné schopnosti řešit Sudoku, Láďa zase připomíná jeho příkladnou důslednost v třídění domácího odpadu. Všichni ale cítíme, že to je málo. Štófiho očka se nerozjasňují, držení těla se nenapřimuje. KáKáVéčka je v něm nadále hluboce zažraná. Pak ale přichází krátká spásná řeč Michala zvaného Moudrý Marabu…
„Ty ani netušíš, Štófi, jakej jsi historickej velikán. Jsi totiž největší frajer ze všech jmenovců svatýho Kryštofa, patrona poutníků a cestovatelů. S těma miliónama kiláků, co jsi nakodrcal na kolejích, ti nějakej srabík Štófi Kolumbus s tím svým rajzováním do Ameriky nebo nějakej Štófi Harant z Polžic a Bezdružic s trajdáním po Evropě a Blízkém Východě nesahaj ani ke kotníkům. Jsi prostě nejlepší ze všech Štófijů. Kdyby žil svatej Kryštof dneska, tak tě zfleku jmenuje svým náměstkem.“
Hleďme, hleďme, zdá se mi to, nebo se našemu Štófíčkovi opravdu jasní zrak a narovnávají záda? Kdepak, nezdá se mi to!
