Tento příspěvek je pokračováním příběhů o Martě a její rodině.
Petr se po návratu z nemocnice rychle zabydlel v provizorním prostoru domácí sauny. Důležité bylo, že se sauna nalézala v přízemí domu, a tak byl jeho pohyb o berlích omezen pouze minimem překážek. Ocenil pronajatou kvalitní postel, která byla tím nejdůležitějším, co v této době potřeboval. Členové rodiny mu do nově obývaného prostoru postupně nanosili spoustu dalších věcí, které mu usnadňovaly či zpříjemňovaly život s nohou v sádře. Samozřejmě se neobešel bez svého notebooku, který byl v provozu mnoho hodin denně. Zpočátku si pouštěl hlavně filmy nebo sledoval nejrůznější televizní pořady, aby mu rychleji ubíhal čas, který musel trávit převážně doma. Časem přišel jeho nový parťák z nemocnice Tony na chuť komunikaci prostřednictvím aplikace Zoom, a tak spolu vedli dlouhé diskuse o aktuálním stavu svých pochroumaných končetin i o aktuálním stavu lidstva. Petr se také každý pracovní den v pravidelnou dobu připojoval prostřednictvím notebooku do firmy, aby byl alespoň trochu v obraze. Marek byl sice schopen ho v řadě věcí plnohodnotně zastoupit, ale Petr měl přesto pocit, že by měl s ním předem probrat některá důležitá rozhodnutí. A také dohlédnout na to, aby ta rozhodnutí byla včas a vhodným způsobem realizována.
To, že Petr teď trávil celé dny doma, významně ovlivnilo chod celé rodiny. Nejvíce se této nové situaci musela přizpůsobit Marta. Bylo pro ni hodně zvláštní, že zůstala bydlet v jejich bytě v podkroví, zatímco její muž měl svůj nový i když provizorní pokoj v přízemí domu. Vnímala, že se tam velmi dobře zabydlel. Podle všeho mu nejvíc vyhovalo, že byl v centru rodinného dění. Každý, kdo se vrátil domů, k němu alespoň nakoukl, pozdravil ho a většinou s ním prohodil pár slov. Vnoučata u něj teď byla mnohem častěji než dřív a využívala toho, že má na ně čas. Sofie za ním často zašla, aby se mu svěřila s tím, co ten den zažila ve škole nebo na kroužku. Dědeček jako jediný z rodiny ji ochotně vyslechl. Také Daniel si radši hrával na zemi u jeho postele než ve svém pokojíčku. Využíval toho, že mu děda občas uměl poradit, jak vylepšit jeho stavby z Lega. Často u něj býval i jeho zeť Martin. Většinou přišel s nějakým problémem souvisejícím s údržbou domu, která teď ležela čistě na něm. Nebo jen potřeboval krátký relax v době, kdy pracoval z domu. Byly chvíle, kdy se musel osvěžit živým lidským slovem.
Marta se snažila novou situaci brát jako rozumné a zatím jediné možné řešení. Snažila se mu přizpůsobit. Každý den chystala pro svého muže vhodné jídlo. Vycházela z toho, že by měl mít ve stravě dostatek vápníku, aby se jeho zlomenina dobře hojila. Zároveň volila jídla byla méně kalorická s ohledem na to, že Petr teď měl mnohem méně pohybu než dřív. Většinou to byla jídla bez masa, zeleninová jídla či mléčné výrobky. Nepříjemně ji překvapilo, když časem zjistila, že jídlo, které mu připravovala, často nesnědl. Prý na něj neměl prostě chuť. Její doporučení na změnu jídelníčku rozhodně odmítal. Řekl jí, že by si radši dal pořádný kus masa. A pokud se jí nechce vařit, ať mu koupí nějakou klobásu nebo aspoň tlačenku. Nechápala to. Po takovém jídle její muž nikdy netoužil. Proč právě teď?
Nejvíce Martě vadilo, že neměli s Petrem žádné soukromí. Do saunového prostoru mohl kdokoli přijít kdykoliv. Celé hodiny tu pobývala vnoučata. Nahrnula se k dědovi hned po návratu domů. Martin pracoval často z domu, a také se rád u Petra zastavil i během dopoledne. Dcera většinou přišla po návratu z práce zkontrolovat jeho zdravotní stav a prohodit pár slov. A kromě toho Petr každý den dlouhé hodiny klábosil formou videohovoru s Tonym. Když zcela náhodou byli sami doma a Marta se na chvíli posadila k Petrovi na postel, většinou zazvonil telefon nebo se ozval Zoom. Marně Petrovi naznačovala, aby to jednou ignoroval. Všichni prostě měli přednost. Po několika dnech marných pokusů o rozhovor začala mít pocit, že je tady úplně až ta poslední.
Pár praktických vět spolu prohodili nad odpolední kávou.
“Po páté se tu zastaví několik známých z foto klubu. Jsem rád, že na mě nezapomněli. Přijde i Richard. Budu mít příležitost jim své chování za poslední měsíce vysvětlit. Mohla bys pro ně připravit nějaké malé občerstvení?” zeptal se Petr jedním dechem.
Martu tento požadavek zaskočil. Nepočítala s tím.
“To je dost narychlo, nevím, jestli tu něco najdu. Kdy ses to dozvěděl? Až dneska?”
“Snad můžeš pro něco zajet do obchodu. Kup třeba pár chlebíčků.”
“To už nestihnu, za hodinu mám být v divadle. Ale podívám se, co máme doma. A obsloužit se budou muset sami. “ snažila se Marta najít přijatelné řešení.
“Ani ses nezmínila, že máš dnes službu v divadle. Mohl jsem se s nimi domluvit na jindy.” reagoval Petr rozmrzele a natáhl se na postel.
“Ale zmínila. Říkala jsem ti to včera po večeři, když jsem sbírala nádobí.”
“Asi jsem to neslyšel. Nebo nevzal na vědomí. Je toho na mě nějak moc.”
“S tím souhlasím. Jsi tak zaneprázdněný, že nemáme ani pár minut, abychom si v klidu si promluvili.”
“Ale Marti, tak zlé to snad není. Vždyť spolu teď mluvíme každý den.”
“To myslíš těch pár slov, co prohodíme při jídle nebo o jídle?”
“A o čem potřebuješ pořád mluvit?”
“Třeba o nás. Nebo o mně. Víš jak si tu připadám?”
“To bude asi na dlouho. Radši teď něco připrav pro tu návštěvu. Dost času na povídání budeme mít večer, až se vrátíš z divadla.”
Naštěstí Marta v ledničce objevila dost vhodných surovin, a tak v rychosti vyrobila talíř lákavých jednohubek a připravila i mísu čerstvého ovoce. Obojí při uložení do ledničky doplnila papírkem s textem “Určeno pro návštěvu”. To aby to náhodou předčasně nezmizelo.
Cestou do divadla přemítala nad tím, co si s Petrem dnes odpoledne řekli. Je pochopitelné, že se Petr snaží obnovit vztahy s lidmi, se kterými před svou nemocí dobře vycházel. Zvlášť, když se sami ozvali a projevili o něj zájem. Nepochybovala o tom, že zase začne fotit, až se uzdraví. A bude to pro něj určitě dobré, že se vrátí do klubu. Chápala i Petrovo neskrývané nadšení pro Tonyho. Shodou náhod potkal člověka zhruba stejného věku i naladění. A navíc ho Tony nechal nahlédnout do svého světa, který byl pro Petra nový a zajímavý. A hlavně jiný. I to její rozum schvaloval. Přála mu to. Ale zároveň doufala, že i ona bude hrát v jeho životě stejnou roli jako dřív. A to se jí zatím vůbec nedařilo. Dokonce ani nenašla vhodnou příležitost, aby mu vylíčila zážitky ze svého prvního vystoupení na divadelních prknech. Ještě, že se dnes do chlupatého kostýmu pekelníka soukat nemusí. Bude v šatně a o jen přestávce bude vypomáhat s přípravou občerstvení v bufetu. Jenom by se měla podívat po těch botách, které se jí minule tak podivně ztratily.
Dnes byla její pracovní směna v divadle dost v pohodě. Nic zvláštního se nepřihodilo. Jen našla pohřešovanou obuv. Boty stály v divadelní šatně pěkně na svém místě vedle skříňky. Bylo jí jasné, že nemá šanci zjistit, jak to s nimi vlastně bylo. Nezbývá, než se dál tvářit, jakoby se nic nestalo. V podvečer se jí podařilo zaparkovat blízko divadla, a tak se domů dostala brzy. Návštěva byla už pryč, ale Petr opět diskutoval s Tonym na Zoomu. Posunky mu naznačila, že se nejdřív skočí nahoru osprchovat a převléknout.
“Děti už spí. Dneska se o ně musel postarat taťka, Lenka má dnes noční. A jak znám Martina, uspával je tak dokonale, až sám usnul.” řekl Petr směrem k Martě a usmál se na ni. Zároveň jí uvolnil polovinu postele, aby si k němu mohla přisednout.
“Tak povídej, teď jsem tady jenom pro tebe. Jak bylo dnes v divadle?”
Napadlo ji, že tohle téma je docela dobré na rozjezd. A s nádechem rozvernosti svému muži povyprávěla své zážitky z divadla.
“Tu roli čerta ti vůbec nezávidím, ale třeba se ještě vypracuješ.” zhodnotil její kariérní postup.
“Ani za nic, už takhle jsem z toho pokaždé nervozní. A taky se to někomu z personálu nelíbí.”
Petr zvedl tázavě obočí, a tak mu s nadhledem popsala záležitost se schovanými botami.
“Pokud se ti práce v divadle líbí, nenech se nikým otrávit. Přijdeš do kontaktu s jinými lidmi i jiným prostředím, a to je v našem věku důležité. Já jsem také rád, že jsem poznal Tonyho. I když jsem si kvůli tomu musel zlomit nohu. A uvítal jsem, že se dnes zastavili lidi z fotoklubu. Bylo jich tu dokonce pět. Snad pochopili, co se se mnou v posledním půlroce dělo. Aspoň se tak tváŕili.”
“A zapojíš se zase do klubových akcí?”
“Budu zatím hodnotit nějaké fotografické soutěže. Víc se můžu zapojit, až začnu pořádně chodit. A máme i nějaké plány s Tonym. Ale to spíš až na podzim. Chtěl by mě ukázat Beskydy, je to jeho rodný kraj a také tam má chalupu.”
“Vida! A najde se někde ve tvých plánech i místečko pro mě?” řekla tiše Marta a přitulila se k Petrovi.
Svlékl jí župan. Intimní doteky po tak dlouhé době byly vzrušující. Tedy až do chvíle, se Petr odtáhl a položil se vyčerpaně na svou polovinu postele.
“Něco se stalo?”
“Ne, nic se nestalo. Prostě se mi nepostaví. Pitomá nemoc!”
