Politické zvraty koncem 30. let jej však vyhnaly do exilu a nemilosti mocných.
Ponořme se do víru mnichovských událostí na podzim 1938 a následnému odstoupení pohraničních území. K nejhlasitějším kritikům kapitulace a postoje prezidenta Edvarda patřil právě Lev Prchala (1892-1963), za první světové války účastník legionářské anabáze na Sibiři, poté absolvent Vysoké válečnické školy v Paříži, jeden z nejmladších generálů československé armády a vážný adept na náčelníka generálního štábu. Kvůli neskrývaným kritickým postojům k politickým elitám byla ovšem funkce svěřena jinému, taktnějšímu kandidátovi. V roce 1938 armádní generál Prchala velel 4. armádě v Brně, která měla v případě agrese bránit životně důležitý prostor jižní Moravy. Po přijetí Mnichovské dohody přicestoval do Prahy a snažil se zburcovat k odporu proti cizímu diktátu prezidenta Beneše. Když hlava státu zopakovala záměr podvolit se rozhodnutí velmocí, došlo ke slovní roztržce, Prchala měl dokonce vytáhnout zbraň. Na Hradě neuspěl, pokoušel se podnítit puč, leč mezi politiky nenašel spojence. Na přelomu zimy 1938-39 byl přeřazen na Podkarpatskou Rus jako velitel všech tamních československých jednotek. Když 15. března 1939 na Zakarpatí zaútočili Maďaři, Prchalovy jednotky se statečně bránily až desetinásobné přesile. Během několika dnů však byly nuceny ustoupily do Polska. Prchala netušil, že se již nikdy do vlasti nepodívá. V improvizovaných táborech v Malých Bronowicích a Lešné se jal budovat dobrovolnickou Legii Čechů a Slováků. Po napadení Polska 1. září a propuknutí druhé světové války se přesunul přes Rumunsko do Francie a konečně do Velké Británie, kde se zapojil do struktur protibenešovské exilové opozice. Exprezident neodpouštěl. V říjnu 1940 zbavil Prchalu hodnosti, postavil mimo vojenskou službu a pod záminkou, že je německý špion, nechal také uvěznit. Generál se díky justici ostrovního království dostal záhy na svobodu, a ještě více se politicky angažoval jako zanícený odpůrce Beneše, zejména po podpisu spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v prosinci 1943.
Protisovětsky laděným Čechoslovákům v exilu nabízel válečný hrdina Prchala alternativu ke směru, jenž razil Beneš a exilová vláda. Již koncem roku 1940 vytvořil malé hnutí Československá národní rada, jež mělo ovšem pouze protestní charakter, postrádalo program i podporu exulantů a zahraničních vlád. Proti rostoucí autoritě Beneše neměla rada šanci. Kupily se finanční potíže, vnitřní spory a kritika vůči Prchalovu autoritářskému vedení od některých členů. Hnutí se v roce 1942 rozdělilo na dvě organizace, českou a slovenskou. Česká část se pod Prchalou transformovala do České národní jednoty, Slováci ustavili tzv. Slovenskou národní radu v čele s publicistou Peterem Pridavkem.
Generál Prchala se chystá opustit Polsko po německo-sovětském útoku
Prchalovým ústředním politickým heslem mezi lety 1942-1944 byla možnost poválečné česko-slovensko-polské federace, silného soustátí, jež by bánilo pronikání SSSR hlouběji do Evropy. Na propagaci této koncepce Prchala v Londýně založil tzv. federální klub a sám se stal předsedou. Funkci místopředsedy obsadil bývalý diplomat Karel Locher, tajemníkem se stal Vladimír Ležák-Borin, původně redaktor komunistických novin, který se postupem let názorově posunul na opačný pól. S blížící se porážkou nacismu se federativní idea ukázala jako nereálná a politický systém Československa se proměnil podle košického vládního programu. Neústupný generál byl přesto odhodlán zůstat v emigraci a bojovat i proti novému zřízení. Tzv. třetí republiku mezi lety 1945-1948 opanovala Národní fronta, tedy limitovaně pluralitní vládní soustava, v níž neexistovala opozice a všechny strany mimo ni byly rovnou zakázány. Prchala v tom viděl diktát Sovětů a první krok k rudé totalitě. Nesmiřitelný postoj zaujal také k vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva. Naopak stavěl na projektu mírového soužití germánských a slovanských národů střední Evropy. V Británii se k němu přidalo mnoho lidí, roztrpčených poválečným vývojem, ale ne tolik, aby utvořili relevantní politickou sílu. Domácí tisk dával „prchalovce“ na roveň uprchlým předákům Slovenského štátu a republika požádala o generálovo vydání k trestnímu stíhání. Bez úspěchu. Prchala se tedy mohl naplno vrhnout do boje. 14. dubna 1945 se Česká národní jednota reorganizovala v Český národní výbor, který byl záhy uznán a financován polskou exilovou vládou v Londýně. Prohlásil se za jednou nezávislou českou politickou organizaci, usilující o vybudování hráze proti komunismu. Díky zahraničnímu tisku i vlastními silami vydávanému časopisu „Český boj za svobodu a demokracii“ Prchalova skupina zesilovala útoky nejen proti prezidentovi, ale celému košickému vládnímu programu, retribucím, divokému odsunu Němců, omezení soukromého vlastnictví či proti pobytu Rudé armády na československém území. Prostřednictvím balíčků UNRRA (Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu) distribuovali do republiky propagační letáky, cílem bylo rovněž vytvořit ilegální skupinu, jež by navazovala styky se zástupci zakázaných pravicových stran a pravicově smýšlejícími studenty, a podkopávala režim Národní fronty. Počet těchto lidí nicméně nepřesáhl pár desítek, většině se navíc dostala rychle na stopu Státní bezpečnost. Představy prchalovců byly mnohdy naivní, nereflektující skutečné nálady ve společnosti. Občané byli vyčerpaní válkou a byť řada z nich neskrývala výhrady k novým poměrům, nikdo neměl v úmyslu podněcovat lokální nepokoje, či štvát proti sobě americké a sovětské jednotky, jak vyzývaly pamflety Českého národního výboru. Jeho vyhlídky tedy nevypadaly nijak růžově.
Komunistický převrat v únoru 1948 nicméně vdechl skomírajícímu hnutí do žil novou energii. Tisíce Čechoslováků opustily republiky, nad níž se zatáhla rudá opona, a staly se nedobrovolnými obyvateli uprchlických táborů v Německu, Rakousku, Itálii či Francii. Panovaly zde vyhrocené nálady a ideje Českého národního výboru u mnoha frustrovaných exulantů padaly na úrodnou půdu. Prchalovi verbíři rozšířili řady sympatizantů o stovky osob, které se po opuštění táborů usídlily v evropských zemích a nadále pracovaly ve prospěch Českého národního výboru. Za nejaktivnější lze považovat tzv. Českou národní skupinu pro Západní Německo se sídlem v Mnichově. V čele stál Vladimír Pekelský, který za války studoval medicínu v Říši, patřil k vlajkařům a v roce 1945 byl stíhán za kolaboraci. Mezi významné osobnosti patřil rovněž specialista na církevní právo, profesor brněnské právnické fakulty Rudolf Wiener. Skupina vydávala časopis „Bohemia“. Pekelský měl dle všeho sklony k vydírání a výhrůžkám, a odrazoval potencionální sympatizanty. S Prchalou se v roce 1951 rozešel a založil zaměřením velmi podobné Sdružení českých demokratických federalistů. Podílel se také na české verzi vysílání západoněmeckého rozhlasu Deutsche Welle, ale především byl po devatenáct let evidován jako agent StB pod krycím jménem Tonda.
Pobočky Českého národního výboru v Rakousku, Holandsku, Španělsku či Itálii spojovala nízká efektivita a rychlá ztráta čerstvě nabytého vlivu mezi exulanty. Zajímavě se situace vyvíjela v Belgii, kde národní skupinu organizoval přímo Prchalův syn Ladislav. Začátky se jevily nadějně. Někteří obdrželi povolení k pobytu i pasy Belgického království. Jenže příliš ostrá rétorika a hospodářské delikty činovníků záhy učinily přítrž vstřícným postojům hostitelské země. Prchala mladší musel z úředního rozhodnutí Belgii opustit a stal se skutečným světoběžníkem. Počátkem padesátých let pracoval jako rozhlasový redaktor ve frankistickém Španělsku, následně se přesunul do Chile a Argentiny. Bez větších úspěchů se snažil koordinovat činnost místních krajanů a přesunout těžiště národního výboru z Evropy do Latinské Ameriky.
Nezbývalo mnoho témat, kterými by na sebe prchalovci mohli upozornit a zvrátit tak dramatický úpadek významu svého hnutí. Otázka sudetských Němců se ukázala jako mimořádně výbušná. Jak bylo řečeno, Český národní výbor odmítal nejen provedení, ale i samotnou myšlenku odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva. Považoval ji za zločin a vážný delikt proti mezinárodnímu právu, a žádal nápravu. Lev Prchala utužoval kontakty se sdruženími sudetských Němců, především s Pracovní pospolitostí k hájení sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung Sudetendeutscher Interessen) v čele se známým politikem Rudolfem Lodgmannem von Auen, královéhradeckým rodákem, poslancem Národního shromáždění, po válce zakladatelem Svazu vyhnanců (Bund der Vetriebenen). Kooperace vyvrcholila vznikem společného pracovního komitétu a 5. srpna 1950 podepsáním tzv. Wiesbadenské dohody. Požadovala návrat sudetoněmeckých vysídlenců do republiky, až ta bude osvobozena od komunismu, odmítnutí principu kolektivní viny, náhradu škody i potrestání zločinců na obou stranách. Za Čechy kontrasignovali Lev Prchala a Vladimír Pekelský. Komunistický tisk měl další důvod k zostření útoků proti emigraci. Pro „paktování s nepřáteli českého národa“, jak byla Prchalova vstřícnost směrem k sudetoněmeckým představitelům nejčastěji interpretována, měl počátkem padesátých let pochopení málokdo i mezi exulanty.
Generál Lev Prchala
Generál Lev Prchala jako exilový politik neobstál. Vyrovnání se sudetskými Němci, rozdělení Československa na dva samostatné státy, zapojení se do širších evropských struktur, boj proti mezinárodnímu komunismu a další snahy mu sice zajistily pozornost, uznání i opovržení, ale hmatatelný úspěch se nedostavil ani čtyřiadvacet let poté, co opustil v čele svých jednotek území republiky. Zemřel dne 11. června 1963 v rakouském Feldbachu ve věku 71 let. Nadále je považován za kontroverzní postavu, jelikož se obklopil pochybnými existencemi, odvážil se oponovat glorifikovanému Edvardu Benešovi, hovořil o „nepříjemných“ věcech, požadoval „nevhodná“ řešení. Proto upadl v zapomnění a teprve poslední dobou se historici pokouší o očištění jeho jména.
Všechny fotografie: Z archivu historika Martina Nekoly
