v sobotu: KŘTINY
Kostel Jména Panny Marie je barokní poutní kostel ve Křtinách, okres Blansko, vybudovaný během první poloviny 18. století podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Kostel spolu s přilehlou kaplí svaté Anny a bývalým probošstvím je dominantou obce. Celý poutní areál byl roku 2008 vyhlášen národní kulturní památkou České republiky (Zdroj Wikipedie)
Pro nedostatek času jsme si kostel prohlédli pouze z venkovní strany.
V neděli: SVATÝ HOSTÝN
Svatý Hostýn, je kopec v Hostýnských vrších, na kterém se nachází významné mariánské poutní místo, které bylo v roce 2018 prohlášeno národní kulturní památkou České republiky. Komplex zahrnuje barokní baziliku Nanebevzetí Panny Marie, Vodní kapli se zázračným pramenem, křížovou cestu Dušana Jurkoviče s mozaikami Jano Köhlera (Zdroj Wikipedie)
Při cestě zpět jsme vyšli k rozhledně Maruška, Hostýnské vrchy. A nad Lukovem jsme zažili neuvěřitelný úkaz zapadajícího slunka.
Ve středu: VELEHRAD
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě je součástí Velehradského kláštera a je nejvýznamnějším poutním kostelem České republiky. Zároveň je farním kostelem římskokatolické farnosti Velehrad. V roce 2008 byla prohlášena národní kulturní památkou. Bazilika je celoročně volně přístupná. (Zdroj Wikipedia)
Protože nejsem žádný znalec architektury ani náboženských symbolů či staveb, dovolila jsem si ke stručnému popisu navštívených míst použít citace z Wikipedie a samozřejmě své vlastní fotografie.
Ale jednu perličku z našeho posledního výletu přece jen mám.
Po příjezdu do Velehradu jsme se vydali do Archeologického skanzenu Modrá, chtěli jsme vidět především tamní pratury. Stezka nad dvorem byla zavřená a tak jsem zahlédla oky plotu jen jednu krávu s teletem a dvě husy. Pak jsme se procházkou vydali kolem místních rybníků k Bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje, dnes měla být dle webu otevřena do 17:30 hod. Opak byl pravdou, zavřeno. Já jsem to chtěla vzdát, ale naše Kačka se nedala. Na IC ji řekli ať jde na faru a tam ať požádá otce Čunka, jestli by nás do Baziliky nepustil. Na faře se nedozvonila, ale když už jsme chtěli odejít, přijelo k faře auto, otec Čunek. No zkrátím to. Otec Čunek byl velmi laskavý a i když spěchal, řekl, že nás do Baziliky pustí a můžeme si ji prohlédnout. V legraci říkal, teď vás pustím do kláštera a už vás nepustíme ven. Prošli jsme dvěma skleněnými dveřmi bývalého kláštera – dnes Stojanovo gymnázium, které měly zůstat otevřené a při odchodu jsme je měli jen zavřít. V úžasu jsme se procházeli tmavou kostelní lodí, kde jen okny pronikalo tlumené odpolední světlo. Bylo to mystické, tajemné, nádherné. A tady by můj příběh mohl skončit.
Když jsme se dost vynadívali na vše, co vidět v tom přítmí bylo, vydali jsme se k východu. První dveře přímo z kostelní lodě, první skleněné dveře a dveře, které vedly ven. Ale ty byly zamknuté. Nejdříve jsme postupně všichni tři zkoušely dveře otevřít, marně. Já už jsem to viděla černě, nocovat v bazilice se sice asi tak hned někomu nepodaří, ale na parkovišti na nás čekal v autě Rex. Je vidět, že se naše Kačka vyzná v řešení nenadálých situací. Klid, to bude dobré. Nejdříve zavolala na linku Městské policie, ozvala se služebna v Uherském Hradišti, po vysvětlení, co se stalo se roztočilo kolečko. Policie zavolala na patřičný OÚ starostovi, pak dcera ještě mluvila s nějakou pracovnicí OÚ a za chvíli nás přišla pustit na svobodu statná řádová sestra. Neviděla nás zrovna ráda, to je fakt. Ale nám to bylo jedno. Vše dobře dopadlo. A zážitek to byl miliónový. Myslím, samozřejmě, ty chvíle strávené v tiché bazilice.
