Rok 1999 se chýlil ke konci a já už počtvrté za sebou prožívala adventní čas se známou úzkostí v srdci: budu na Štědrý den zase sama? Otevřu si sedmičku vína, prohlédnu staré fotky a zbytek večera utopím v slzách jako vždycky? Ano, přiznávám na rovinu – to, co je pro většinu lidí slavnostním vyvrcholením roku, bylo pro mne od smrti manžela nevýslovným utrpením.
Jenže právě před dvanácti lety se žádné slzavé údolí nekonalo. Dostala jsem tehdy od Ježíška dárek, který mi nejen změnil, ale troufám si říct, že i zachránil život.
Krásné Vánoce, mami
Coby svědomitá čerstvá důchodkyně jsem měla jako obvykle naklizeno i nakoupeno dva týdny dopředu. Tradice držím, takže na Štědrý den jsem ráno ozdobila malý vánoční stromeček, dodělala bramborový salát, k obědu si dala trochu vánočky (umím fakt skvělou) a pak se pustila do obalování kapra. Přitom jsem netrpělivě čekala na první telefonát – od kamarádky. Měla mne večer navštívit, což jí sice třikrát předtím nevyšlo, ale tentokrát se dušovala, že určitě přijde.
Když zazvonil telefon, píchlo mne u srdce. Tak moc jsem se bála, že se omluví i letos a já zůstanu opuštěná. Tipněte si, jak to dopadlo. Samozřejmě, stejně jako vždy: děti ji neplánovaně zvou na večeři. Jistě, chápu, děti mají přece přednost.
Jen žádnou paniku, dodávala jsem si odvahy. Ještě bude druhý telefonát – od dcery. Třeba bude pro mne mít nějaké překvapení…
Tipněte si znovu, jak to dopadlo. Samozřejmě, zase jako vždy: „Krásné Vánoce, mami, dárky máš ve skříni, užij si je, všichni tě líbáme.“
Nervozita začínala stoupat. Na třetí telefonát jsem už spoléhat nemohla. Ne, že by můj syn nezavolal, ale žije v Británii a na setkání s ním jsem nemohla ani pomýšlet.
Utěšovala jsem se prací – dodělala kapra, prostřela a hodila se do gala. Až při večeři mě to napadlo: půjdu na půlnoční. Poprvé jen tak sama, bez doprovodu.
Půlnoční duet
Půlnoční mše u nás na okraji Prahy sice není od půlnoci, nýbrž od desíti večer (to mi však vyhovovalo), ale jinak je to půlnoční se vším všudy. Hlavně s krásnými koledami na závěr, které jsem vždy milovala. V nabitém kostele je sice občas kazili různí sváteční zpěváci, nicméně celkový dojem byl letos velmi dobrý. A velkou zásluhu na tom měl urostlý muž, který stál nedaleko vedle mne.
Sama zpívám slušně (umím na několik hudebních nástrojů), ale jeho hlas byl dominantní a nepřehlédnutelný. Tak krásný sytý tenor jsem v reálu už dlouho neslyšela. Překvapilo mne také, že perfektně znal všechna slova. Ten chlapík mne prostě začal zajímat. Bohužel jen do té chvíle, než jsem se mohla pootočit, abych si ho nenápadně prohlédla: neoholená tvář, předpotopní šaty – zkrátka vypadal trochu jako vandrák. Můj zájem byl ten tam.
Když mše skončila, davy se začaly pomalu hrnout z kostela. Až před ním jsem si uvědomila, že postrádám své rukavice. Zkusila jsem se obrátit, ale dostat se zpátky přes zástup lidí nebylo možné. V tu chvíli mi někdo jemně zaťukal na rameno.
„Vypadly vám rukavice, madam,“ řekl a podával mi je. Ano byl to on. Ten otrhaný chlapík s úžasným hlasem, co stál před chvílí kousek ode mě.
„Děkuji, jak jste je našel?“ snažila jsem se být milá.
„Prostě jsem o ně náhodou zakopl,“ usmál se.
„A jak jste věděl, že jsou moje?“
„Řekl jsem si, že tak krásné rukavice musí patřit někomu, kdo krásně zpívá. A vy jste byla nejlepší ze všech.“
„Ba ne, nejlepší jste byl vy. Všimla jsem si vás,“ přiznala jsem.
„Tak to jsme si sebe všimli navzájem. Co kdybych vás kousek doprovodil a po cestě si ještě něco zabroukali. Jsem František. Ale nevykládejte si to prosím zle.“
Ten chlapík byl prostě natolik okouzlující, že jsem se nezmohla na odpor. Po cestě jsme si opravdu přezpívali pár koled, zjistili, že jsme chodili do stejné lidušky, a on se celou dobu tak třásl zimou, že jsem ho nakonec pozvala domů na čaj s rumem. Než odešel, povídali jsme si do tří do rána. A já pochopila, že jsem poznala sice trochu zpustlého, ale jinak naprosto skvělého chlapa.
Epilog
S Františkem letos společně oslavíme dvanácté Vánoce. Byl rozvedený a vzali jsme se po dvouleté známosti. Skvěle si rozumíme nejen spolu, ale i s našimi dětmi. Dokonce i můj syn za námi jezdí každý druhý rok na Vánoce z Británie, což by ho nikdy předtím ani nenapadlo. Tak skvělou (nejen) vánoční atmosféru, dokáže navodit snad jedině František.
Všem opuštěným chci tímto příběhem vzkázat: nevzdávejte to. Vždyť Vánoce jsou svátkem lásky a naděje!
Dana H., Praha - východ
