Tam, kde nejsou musíme strhnout drn, vyklepat ho, místo bez drnu zrýt, doplnit do záhonu nějaký substrát, zeminu, abychom se dostali alespoň na úroveň okolního terénu. To, že máme z trávníku vyryté drny je dobrá zpráva. Máme totiž základ kompostu.
Zelenina? Ano!
První věc, kterou si musíme rozmyslit je, jestli chceme zahrádku na pěstování zeleniny, ovoce nebo kousek pro ovoce a zeleninu. Další co budeme potřebovat vyřešit je strategie přístupu k pěstování ovoce nebo zeleniny. Můžeme začít tím, co nám v obchodě nejvíce chutná i přesto, že to je na pěstování náročné nebo začneme od jednoduchého a postupně přidáme na pěstování složitější kultury.
Která zelenina je málo náročná na živiny?
Pro zvýšení sebevědomí je dobré začít od jednoduchého, snadného. Ředkvičky nebo salát nejsou náročné na živiny v půdě, pro zdárný růst stačí jen dostatečná zálivka. Brambory jsou sice náročné na živiny, ale v odpočinuté půdě mohou dát solidní výnos. Potíž je s tím, že po louce budou v zemi drátovci, larvy kovaříka, které rády brambory okusují, vykusují. Podobně jako brambory by na tom mohla být mrkev nebo petržel, cibule, česnek. Přinesou úrodu i na ne příliš hnojené půdě, ale také je mají rádi drátovci. Mrkev, petržel, pastinák, cibule a česnek nesnášejí přímé hnojení hnojem. Bez přímého hnojení se obejdou i hrášek a fazolky (na lusky), fazole (na semena).
Žrouti živin mezi zeleninou? Ano jsou!
Další kultury již potřebují vyšší úroveň obsahu živin v půdě. Mají rády hnojení hnojem, kompostem, substráty (rašelinové, komposty z příměstských kompostáren), bez dostatečné výživy moc slávy neudělají. Patří sem košťáloviny (zelí, kapusta, kedlubny, květák, brokolice,…), z kořenových celer, z cibulové zeleniny pór, prakticky všechna pěstovaná plodová zelenina. Rajče, paprika, cuketa, patizon, lilek, různé druhy tykví, melouny a další druhy, třeba okurky. Ona ta potřeba vyššího hnojení souvisí s výší sklizně. Ředkvička je prostě malá kulatá, jedna. Ale z jedné rostliny rajčete můžete sklidit i několik kilogramů plodů, podobně jako z cuket, dalších tykví. Takže živin musí mít k dispozici více. Podobně brambory. Dobře hnojené dají hlízy solidní velikosti, nedohnojené pár pěkných a zbytek drobných, nebo jen drobné. Rané brambory mohou být v počtu 10 – 18 (20) ks pod trsem, polorané už mohou mít úrodu (co do počtu hlíz ) i 2 x vyšší. No a když nemají dost živin, nebudete se sklizní spokojeni. Ale není to vina brambor, spíše naše, protože jsme nad tím nijak neuvažovali. Výnos tvoří kvalita i objem. A bez správné péče, mezi kterou patří i hnojení, nebudeme spokojeni.
A co nářadí?
Všimli jste si, že samozřejmě píšu o zelenině bez toho, že bych uvedl co sázíme, sejeme? To zpravidla najdeme na sáčku. To co tam nenajdeme, je jaké nářadí si máme pořídit. Ryli jsme – potřebujeme rýč. Urovnáváme povrch záhonů, potřebujeme železné hrábě. Sejeme, potřebujeme nějaký kolík na vyhloubení řádku a obyčejně i šňůru, abychom tem řádek měli rovný. Po zasetí urovnáme povrch hráběmi. A čekáme.
Když neprší musíme zalévat. Konví nebo hadicí s koncovkou, která dává na výběr, jestli budeme kropit kapkami blízkými dešti nebo mlžit, či vodu stříkat pod tlakem. To je důležité, když chceme něco sázet. Místa určená pro jednotlivé sazenice musíme dostatečně zavlažit před výsadbou (koncovkou na hadici můžeme „tlakovou vodou“ dělat i jamky). Do jamky dáme trochu kvalitnější zeminy, substrátu pro lepší start sazenic. Když nemáme vodu z hadice, zaléváme konví, musíme si jamky pro sazenice udělat sami. Sázecím kolíkem, sázecí lopatkou. Po vysazení záhon urovnáme hráběmi.
Začnou růst plevele, po zálivce se zem okolo rostlin, výsevů utužuje. Potřebujeme motyčku na kypření povrchu záhonů. Prstovou, srdcovou nebo si pořídíme plecí rámeček či šintovačku. Na plevele nějaké vědro nebo plastový, látkový vak. V nich je přenášíme na kompost. Na brambory se hodí širší motyka, motyčkou na kypření povrchu záhonů je přihrnovat nemůžeme.
Na sklizeň využijeme u kořenové zeleniny rýč (nebo si pořídíme rycí vidle), u plodové nůžky či nůž. Jedno nebo druhé upotřebíme i při odstranění natí ředkviček, kořenové zeleniny, kořenů a obalových listů košťálovin, salátu, na sklizeň plodové zeleniny. A zase se hodí nějaké vědro na zbytky, které pocestují na kompost.
Kdy sklízíme?
Ředkvičky zhruba za třicet dnů od výsevu, nejranější mrkev za tři měsíce (pozdní za měsíců šest), saláty podle toho jak velké sazenice vysazujeme a jaké odrůdy pěstujeme. Hlávkové saláty narostou maximálně za dva měsíce, ledovým a římským to trvá i déle. Rané kedlubny také narostou brzy. Hrášek na vylupování se sklízí v době kdy „kuličky“ solidně narostou a jsou sladké. Když moučnatí, tvrdnou, už je necháme na vaření nebo dozrát na semeno, pro výsev v příštím roce. Pěstují se odrůdy, které dají výnos zhruba za sedmdesát dnů od výsevu, ale i takové, kterým to trvá i o dvacet dnů déle. Orientační údaje jsou na sáčcích s osivy prakticky veškeré zeleniny.
Co s úrodou?
Ředkvičky omyjeme a uložíme v chladu, zkonzumujeme je. Podobně obyčejně naložíme s hráškem. Když zbudou ředkvičky, můžeme si udělat ředkvičkový mozeček nebo pomazánku za studena, hrášek klidně i zamrazíme. Mrkev můžeme v chladu uložit na pozdější dobu, plodovou zeleninu také nějaký čas uchováme v lednici. Zeleninu plodovou, košťáloviny pozdní, kořenovou zeleninu na uskladnění, ukládáme v chladném prostředí. Ve sklepě, kde je vedle chladu i solidní vlhko. Další zeleninu zpracujeme. Do mrazáku, zavaříme do skla, usušíme, to vše na zimu. Výjimku v prostředí na uskladnění mají tykve. Ty potřebují sucho a relativně teplo. Okolo 15 °C. Nikdy tykvím neolamujeme stopky. Specifické prostředí potřebuje i česnek (těsně nad 0 °C, sucho, podobně též cibule).
Jak v dalších letech?
Pro pěstování zeleniny máme určitá pravidla. Stejná zelenina (i skupina, tj. plodová, kořenová, košťáloviny, luskoviny,…) by neměla na stejné místo přijít dříve než za tři či čtyři roky. Pěstujeme zeleninu, která vyžaduje přímé hnojení hnojem, zeleninu, která ho nemá ráda. Tyto druhy pěstujeme druhý nebo třetí rok po hnoji. Přímo hnojená se též nazývají zelenina první trati (košťáloviny, brambory, plodová zelenina, celer,…), druhy, které pěstujeme až další roky patří do druhé trati, popřípadě do třetí (kořenová a cibulová zelenina, luskoviny, saláty a další listová zelenina, černý kořen, čekanka na puky, ředkve, ředkvičky, vodnice, bylinky a koření.
Hnojení?
Podle toho, jak se k věci stavíme. Třeba jen organické nebo v kombinaci s minerálními. Organické jsou objemové (komposty, hnoje od savců) nebo i obsahové, ve kterých je živin podobné množství jako v minerálních hnojivech. Je to trus ptáků, tedy drůbeže (slepice, kachna, husa), holubů. Zatímco kompostů a hnoje dáváme na 1 m2 i množství do 10 kg, minerálních hnojiv a trusu ptáků sotva 100 gramů. A to jen k těm nejnáročnějším plodinám.
Ochrana rostlin?
Podobně jako u hnojení si můžeme vybrat svou cestu. Bio, která se skládá například z výběru odrůd odolných chorobám a použití přírodních preparátů nebo konvenční, kdy využíváme přípravky organické, průmyslově vyráběné – všechny (i bio) musí být povolené státním zdravotním ústavem za přesně specifikovaných podmínek, obyčejně s pevně stanovenou ochrannou lhůtou. Můžeme kombinovat obě skupiny. V období malého tlaku chorob bio, v případě, že je tlak chorob velmi silný si můžeme pomoct i těmi druhými. Učit se můžeme od ekoproducentů i pěstitelům se šetrným přístupem k prostředí i zelenině, pěstitelů v systému integrované ochrany rostlin.
Nebojte se začít
Je radost sklízet plody své práce, zapojit životní partnery, potomstvo. Třeba je to začne bavit. No a když se bude více dařit než nedařit, můžeme přidat zeleninu vytrvalou, třeba chřest, rebarboru, artyčoky a netradiční druhy jako jsou mochyně, ačokča, lagenárie a další.
Ivan Dvořák, Český zahrádkářský svaz