Pravidelně jsme jezdívali na Dušičky na hřbitov, ale na hrobu bylo jen jméno babičky. Kratičká zastávka u pomníku padlých z 1. a 2. světové války a zapálení svíčky jsem brala jako otcův projev úcty, dokud jsem si po letech nevšimla jednoho jména.
"Jé, tati, František Lečík. To je někdo z rodiny?"
"To byl tvůj děda."
"A proč je pochovaný tady a ne s babičkou? Oni se pohádali?"
"Není tu pochovaný, to je jen pomník."
Nic víc.
Ale v mě dětské hlavě jsem usoudila, že teda musel být voják a být ve válce, ve které umřel v nějaké Vratislavi, která byla napsaná u dědova jména.Nikdo nic nevysvětloval a nikdo o něm se mnou nemluvil a čas plynul.Plynul třicet let...
Při jedné z návštěv u mé tety, otcovy sestry, se při řeči zmínila o starých dokumentech a rodných listech, o nichž jsem neměla ani tušení. Vytáhla ze stolu zaprášenou složku a já držela v ruce doklady až k mé praprababičce, některé psané strojem, jiné krasopisně panem farářem. "Nikoho to nezajímá, na nic to néni, vem si to dom," pravila teta. "A toť sou eště lístky, co psal otec z vězení."
Málem jsem spadla pod stůl. Ony zůstaly po dědovi nějaké lístky?!? Dostala jsem i ty, včetně dvou malých sešitků a začala luštit příběh své rodiny.
Dědeček František se narodil ve Březnici u Zlína, vyučil se malířem a natěračem a byl by spokojeně zůstal u řemesla, kdyby nezačala Velká válka. Narukoval v 18 letech a aby ukázal dívce, kterou doma marně miloval, jaký je vlastenec, přeběhl k ruským legionářům. Přežil a vrátil se přes Vladivostok domů. Začal malovat pokoje a po pár letech se oženil s Mařkou, mojí babičkou. Oba byli z dnešního pohledu už staří a asi si tak nějak zbyli. Začali stavět dům, narodila se dcera a v roce 1938 syn - můj tatínek.
Tuším že v r. 1939 přišla nabídka, aby se stal obecním četníkem, a děda František nabídku přijal. Vše plynulo navzdory válce ve zdánlivém klidu až do okamžiku, kdy do Březnice vtrhlo gestapo a pozatýkalo asi dvacet chlapů včetně dědečka. U něj na dvoře navíc našli ukryté zbraně... Bylo to naposledy, co ho kdo z blízkých viděl. Po věznění v Uherském Hradišti byl i s ostatními převezen do polské Vratislavi, odkud psal tužkou téměř nečitelné korespondenční lístky, které jen vzdáleně dávaly tušit, jaké hrůzy tam zažíval. Babička zůstala sama se dvěma dětmi, pomoci se jí odvážil jen málokdo. Dnes, s ohledem na Lidice, nechápu, že nezahynuli všichni. Dřela jako šílená, v neustálém strachu o manžela i o sebe a děcka. Nikdy dědovi nedokázala odpustit, že je vědomě takto ohrozil, její rodina také. Dědovo utrpení ve vězení skončilo zřejmě někdy v roce 1943, kdy přišel poslední lístek. Babička dostala poválečné odškodné ve výši asi šest set korun. Dědův řád sv. Jiří z 1. světové války zahodila a už o něm nikdy nemluvila.
Teprve pomaloučku mi docházelo, jak hrozné trauma na celý život to muselo pro mého otce být. Teprve když viděl můj zájem, kdy jsem se vyptávala. pátrala i v archívech, začal občas mluvit i on. Třeba o tom, že za války odbojovou skupinu prozradil snad někdo z místních v opilosti. Starosta obce prý dokonce znal jméno. Kdysi otce - už silného mladého mužského - zastavil a chystal se mu to jméno říct, a pak se zarazil: "Víš co? Já myslím, že bude aj pro tebe lepší, když to vědět nebudeš." Otec souhlasil, a tím to pro něj na dlouhá léta skončilo.
Dnes mám doma 17letého syna - a jako by z oka vypadl svému dědovi, tak jak vypadal na fotce, kterou si dal pořídit, když rukoval do války. Pokud vím, můj syn je posledním Lečíkem v České republice a na svého pradědu je pyšný.
(Mezi přiloženými obrázky uplynulo zhruba pět let. Je hrozné vidět, co s člověkem dělá válka...)