Tak jsem se podíval do Wikipedie, jak charakterizuje často frekventovaný pojem – nostalgie. Hodně takových termínů nám odkázala řečtina a latina. Antika byla ve všech směrech mimořádná doba. A odkázala nám toho daleko víc, než jen pár slov a termínů.
Ale vraťme se k nostalgii. Řecké slovo "nostos" znamená stesk po domově a slovo "algos" znamená bolest. Když obě slova sečteme dohromady, vychází nám chorobný stesk po domově, v širším slova smyslu, stesk po dávno minulém a ztraceném.
Já se nedokážu upřeně dívat neustále dopředu v očekávání nějaké světlé budoucnosti. Ostatně, mám už na to léta. Není to však životní pesimismus, to ne, všichni jsme jednou svou budoucnost pomáhali spoluvytvářet. Holt, pokud není vytvořena k obrazu našemu, není na místě pesimismus. Možná, spíše trochu té nostalgie. Stesk po tom, co se nikdy nevrátí.
Před časem jsem si přečetl, zde na íčku, poetický článek přítelkyně Věrky – Dívám se do oken. V něm se dívá ze svého bytu naproti do oken, kde bydlela dlouhá léta s rodiči a posléze se svou matkou a z celého článku čiší krásná nostalgie.
Trochu jsem se přitom zamyslel a v tom virtuálním zrcadle času jsem se zadíval daleko zpět, až do oken, kdysi našeho, bytu v nelahozevském Dvořákově památníku. A opět jsem spatřil matku, jak hledí z okna prvního poschodí a znepokojeně vyhlíží, kdy se konečně vrátím z hospody u řeky. A na široké římse pod oknem důstojně kráčí velký, zrzavý kocour se zdviženým ocasem a předvádí návštěvníkům Památníku své mohutné tělo. Nostalgie minulého.