Nebudu psát tentokrát nic moc veselého a je pravda, že těch veselých článků tady ubývá. Můžeme sice číst, kde kdo byl a co prožil, ale je to jenom vzpomínání. Vzpomínáme na to hezčí, co nás v životě potkalo, litujeme, že už se to nevrátí a v podstatě to ale vyzní depresivně. No co, tak se přidám a dám se také do vzpomínání. Budu psát trochu o lásce, ale vlastně se smutkem.
Měla jsem v životě jednu velkou lásku, několik menších, několik lásiček a několik dobrých přátelství s muži. Nesmím také zapomenout na svého muže. Přiznám se, že to žádná velká láska nebyla, ale jsem mu vděčná, že s ním mám úžasné děti.
Tu největší lásku jsem potkala později. Byla to láska, jak se říká, na první pohled, oboustranné velké zajiskření. Nebyla to ale láska jednoduchá. Byly tady velké překážky, které se špatně daly obejít. Několikrát jsme se rozešli a v té době přicházely ty lásky ostatní, které ale tu velkou lásku zastínit nedokázaly.
Najednou jsme se s tou velkou láskou zase potkali a tentokrát jsem spolu žili hodně let. Já ho milovala moc a on mě snad také. Je ale zajímavé, že jsem prokoukla a zjistila, že se s ním nedá žít. Byl nezodpovědný a na mně úplně závislý. Nebylo však tehdy nic, co bych pro něho neudělala. Nastala však doba, kdy mě to přestalo bavit a vlastně mě to hrozně unavovalo a já jsem ho poslala pryč. Moc se mu to nelíbilo, ale přesto jsme zůstali přátelé. Když je něco velkého, tak to vlastně nikdy úplně nezmizí.
Od té doby už ho ale nikdo nedokázal nahradit a já už jsem přestala hledat.
To však není úplně to, co jsem chtěla říci. Já jsem totiž poslední dobou zjistila, že ty mé bývalé lásky začaly odcházet. Začalo to smrtí mého bývalého muže a pak už jsem se dozvídala to samé o těch mých láskách dalších.
Když však odchází ta moje láska největší, tak vím, že už život začíná končit. Ženy přežívají prý déle než muži a já jsem toho důkazem. Chci prostě ještě žít, jak napsal pan Zelenka, ale svět se mi velmi zžuje.
Dnes jsem byla navštívit jednu starou paní v domově důchodců a docela se mi ten její pokojík moc líbil. Potkala jsem tam však hodně už opravdu starých, špatně chodících lidí a viděla jsem, že už jim smrt opravdu stojí za zády. Vím, že do íčka poslední dobou píše hodně lidí kolem šedesáti let a těch se to vlastně netýká. Promiňte, že píši za sebe.
Nechci však to svoje povídání ukončit nějak úplně smutně. Přišla jsem domů a otevřela náhodně skříň. Zjistila jsem, že v ním mám jenom deset letních šatů. Rozhodla jsem se, že dokud ještě chodím a můžu tyto šaty nosit, tak je unosím.
Smrt musí ještě počkat!
