Když jsem ještě vlastnila malou chatu, vlastnila jsem i malou zahrádku. Já jsem tu zahrádku velmi milovala. Sázela jsem, sklízela, radovala se z krásných květin a sekala trávu, aby zahrádka byla úhledná. Jenomže v té době jsem ještě chodila do práce a na zahrádku jsem mohla dojíždět jenom jednou týdně. Vždy, když jsem přijela jsem propadala zoufalství z toho, jak se za ten týden dokázala změnit.
Tráva vyrostla a plevel také. Každý víkend jsem dávala zahrádku do pořádku, aby zase vypadala k mé spokojenosti. Pak jsem si konečně sedla na lavičku a asi hodinu, než jsem musela odjet, jsem se kochala. Ruce jsem měla vytahané, záda nestála za nic, ale já jsem tu hodinu byla hrozně šťastná.
No, nelitovala jsem, ale o chatu i zahrádku jsem přišla a stěhovala se z Prahy na Šumavu. Jelikož jsem bydlela v domě, tak zahrádka nebyla. No, abych si nevymýšlela, tak každý obyvatel domu měl před přidělený malý záhonek na pozemku, který k domu patřil.
Opět jsem se dala do jeho zvelebování. Nakoupila jsem přes internet spoustu exotických rostlin a těšila se, že můj záhonek bude nejkrásnější. Jelikož už jsem byla v důchodu, měla jsem na něj čas. Seděla jsem u záhonku a vyhlížela každý lísteček, který se snažil ukázat svoji krásu a možná i užitečnost. Hrášek? Dobrý! Ředkvičky okousané od plžů, nebo hrabošů.
Na exotické rostliny jsem čekala marně. Sice mi bylo řečeno, že na té Šumavě je drsnější počasí a všechno to nevyroste, ale já jsem pořád doufala.
Strašně ráda jsem sázela brambory. Ty dozrát dokázaly. a já jsem měla velkou radost, když jsem je sklízela. Za jedno jsem si říkala, že jsem sama sobě užitečná a za druhé jsem milovala ten pohled na to, když se vykutálely ze země. No, moc jich na tom malém záhonku nebylo, ale já jsem radost měla.
Ani jedna exotická rostlina nevyrostla a já jsem, mimo jiné, přišla o dost peněz při nákupu sazenic. Soustředila jsem se tedy na květiny a rostliny, které tu zátěž počasí zvládaly dobře. Plení mi žádnou práci nedávalo, protože plevelu moc nebylo. Vydržela jsem u toho svého záhonku sedět dlouho a ještě ho potom kontrolovala z okna bytu.
Nebudu unavovat tím, kolikrát jsem se musela stěhovat a kolikrát jsem o ty své zahradnické radosti přišla. Stalo se tedy, že jsem se ocitla v sociálním domě ve Volyni. Zahrádka žádná, jenom před otlučeným domem malý ošklivý koutek, vůbec bez nějaké zeminy. Tak, jak bylo mým zvykem a radostí, jsem chtěla sklízet brambory. Koupila jsem trochu zeminy, udělala malý záhonek a zasadila si čtyři brambory. Už jsem o tom jednou psala, jak jsem záhonek musela zlikvidovat, protože se to prý nesmí. Důvody neznám. Bylo mi dovoleno, že si na ten ošklivý kousek můžu dát jenom rostliny v květináčích.
No, čím jsem starší, tím jsem skromnější. Pěstuji alespoň květiny za oknem, i když na tom otlučeném baráku to žádná krása není.
V Evropě je válka, to je holý fakt. Potraviny se zdražují a nikdo neví, co bude zítra. Nastal čas se zamyslet, co na zahradách pěstovat. Zahrádky našich babiček byly malebné, ale pěstovaly se na nich rostliny užitečné. Byly to plodiny, které se daly dobře zpracovat a dobře uskladnit, aby posloužily v dobách nouze. Z těch plodin, které se tehdy pěstovaly, vyjmenuji třeby vodnici, tuřín, černou ředkev, kmín, červenou řepu atd.
No a já jsem se také lekla nedostatku a rozhodla se přes zákaz zasadit opět brambory. Udělala jsem v koutě toho smetiště takovou hromádku zeminy, aby to nevypadlo jako záhonek a opět zasadila čtyři brambory. Doufám, že je letos sklidím a že mně nikdo neudá. No, budu je bránit vlastním tělem.
Už vidím, co tady ukážete za krásné zahrady a já se ráda podívám. Bude mi to sice docela líto a budu trochu tiše závidět. No, snad v příštím životě.
Posílám fotky, jak budou příští zahrady muset vypadat. Záhony na pěstování užitečných rostlin a chování užitečných slepic. Tak to je sice divný závěr, ale pravda je blízko. Ještě si prohlédněte ty chudiky květiny v květináčích, co pěstuji já. Hlavně na mně neprozraďte, že mi v koutě možná vyrostou brambory.
