Článek je volným pokračováním předcházejících příspěvků o Martě a její rodině.
Marta mířila autem za dcerou na Vysočinu. Rozum ji průběžně upomínal, aby se soustředila na situaci na silnici. Ale z podvědomí se jí neustále vynořovaly otázky, na které by chtěla znát odpověď. Byly dotěrné a rozptylovaly její pozornost. Celý rok byl pro ni plný různých zvratů a zážitků, ale jeho konec ji opravdu vyvedl z rovnováhy. Radost z narození vnuka a příjemnou rodinnou vánoční atmosféru vystřídal šok ze smrti zetě. Když jí to dcera zavolala a zároveň ji požádala o pomoc, nezaváhala ani na chvíli.
Tentokrát ji nikdo u dřevěného domu zasazeného do nádherného koutu přírody nevítal. Snad budou všichni doma, pomyslela si a vzala za kliku. Bylo otevřeno. V kuchyni našla starší paní, sousedku, kterou znala od viděni. Té se viditelně ulevilo, když spatřila Martu. Čekala na ni jako na smilování. Nechtěla odmítnout prosbu Lady o pohlídání dětí, ale doma nechala nemocného manžela, který také potřeboval dohled a obsluhu. Rozloučila se a rychle odešla.
Když Marta vešla do obývacího pokoje, obě holčičky nechaly hry a běžely babičku obejmout. Ema jí skočila rovnou do náruče, Anička ji objala kolem pasu. Toník však pouze váhavě vstal a vyčkával. Děvčata radostně brebentila, ale Marta je po chvíli přerušila a začala mluvit na Toníka: “Toníčku, pojď taky ke mně, ať se můžeme přivítat.” Chlapec došel pomalu k babičce se sklopenou hlavou. Marta si ho přes drobný odpor také přitáhla k sobě a dala mu pusu na tvář. Netušila, co všechno děti vědí. Nenapadlo jí se Lady předem zeptat. Nebyl na to čas. Ema s Aničkou jí jedna přes druhou ukazovaly hračky, které našly pod stromečkem. O vánocích dostala jejich rodina panenek další roztomilé přírůstky. Toník se mlčky přesunul k malému stolečku, kde pokračoval ve stavbě kosmické lodě z Lega.
Marta se pokusila Ladě zavolat, ale ta měla jen datovou schránku. Se schránkou Marta nekomunikovala ráda, a tak pouze zanechala stručnou zprávu o svém příjezdu. Bude si muset zatím poradit sama. Blíží se poledne, děti by měly dostat najíst za každé situace. V ledničce našla hotovou bramborovou polévku. Byla tam i celá láhev mléka. Zapojí tedy děti do přípravy palačinek. A to opravdu zafungovalo. Nejenže společně vyrobili spoustu voňavých a chutných palačinek, ale všichni se s chutí najedli. I Toník se postupně uvolnil a začal s babičkou komunikovat. Marta pochopila, že jim maminka o smrti otce řekla jen to nejnutnější. Zdálo se jí, že holčičky to vzaly jen na vědomí a dál o tom moc nepřemýšlely. Ale Toník toho byl viditelně plný, zaražený a trochu zmatený. Marta si připadala bezradná. Má mu něco vysvětlovat? Má se ho ptát, když on sám mlčí? Co všechno by mu mohla říct?
Z rozpačitého mlčení ji vysvobodil padající sníh. Během půl hodiny ho napadlo tolik, že děti postavily na zahradě pořádného sněhuláka. A pak se přesunuly na blízkou stráň a dováděly na sáňkách. Jakmile však u domu zastavilo maminčino červené auto, děti to okamžitě zaregistrovaly a vracely se domů. Marta si z dcerou nestačila ani promluvit, děti okamžitě zaplavily předsíň a vyžadovaly její pozornost. Lada se jim věnovala, mluvila s nimi, ale viditelně byla duchem někde. Martě připomínala dokonale fungující stroj. Na její pokus se něco víc dozvědět, jen zasyčela, že teď ne. Bohužel Lada nebyla příliš sdílná ani večer, když všechny děti usnuly. Marta z ní postupně dolovala, co se vlastně stalo.
Svého muže začala postrádat už před třemi dny. Ráno normálně odjel do práce a večer se nevrátil domů. Několikrát mu volala, ale telefon nebral. Jeho kolega z práce jí potvrdil, že v práci celý den normálně byl. Čekala na něj do pozdních nočních hodin a přesvědčovala sama sebe, že se někde jenom zdržel. Ostatně by to nebylo poprvé. Už několikrát přišel domů pozdě v noci a ona neměla sílu zjišťovat, proč a kde byl. Avšak i ráno zůstala jeho postel nedotčená, evidentně doma nespal. Ani jeho auto u domu nestálo. To už začala panikařit. Zavolala jeho jedinému kamarádovi, ale ten prý ho neviděl více než měsíc. Negativní odpověď dostala i z místní nemocnice. Nakonec před polednem nahlásila jeho zmizení i na policii. Ani tam nic nevěděli. Dostalo se jí standardní odpovědi pro tyto případy. Připadala si jako zoufalec. Co by měla ještě udělat? Moc si nepamatuje, jak prožila nasledující hodiny. Jen si opakovala, že má dovolenou a že se musí postarat o děti. Ze zbytku dne jí v paměti uvízlo jen nezvykle dlouhé a netrpělivé zvonění na domovní zvonek a policistka v uniformě stojící přede dveřmi. Dlouho nechtěla pochopit, co jí chce ta žena sdělit. Proč by se měl její muž někde daleko v lese oběsit? Jak by si to mohl dovolit jen tak odejít a beze slova se oběsit!
Následovala noc beze spánku, během které se Lada zdráhala přijmout tvrdou realitu. Ze dne na den se z ní stala vdova se třemi malými dětmi. Dnes byla na policii poskytnout nezbytné informace a také potvrdit totožnost svého muže. Našel ho prý nějaký důchodce, který byl v lese se psem na procházce. Zavolal na policii a na místo se dostavila kompletní výjezdová skupina kriminální policie a lékař rychlé záchranné služby. Ten po ohledání konstatoval smrt oběšením a vyloučil cizí zavinění. Konečný závěr však bude vynesen až po provedení zdravotně zjišťovací pitvy. Takhle jednoduše jí to řekli! A co bude dál? Zvládne žít sama s dětmi na téhle samotě? Dokáže se sama postarat se o tři malé děti? Bude mít z čeho splácet hypotéku? Další rozrušené věty se rozpustily v jejím pláči…
Marta si pomyslela, že je dobře, že se dcera rozplakala. Konečně dá průchod svým emocím, uvolní se, postupně realitu akceptuje. Pláč může být znamením, že je připravená se posunout dál. Přinesla jí krabičku papírových kapesníků, posadila se vedle ní na pohovku a objala ji. Lada se nebránila, schoulila se u ní, jako když byla malá. Mlčely. Nepotřebovaly mluvit. Lada občas tlumeně vzlykla, ale nakonec usnula. Marta se opatrně vyvlékla z jejího objetí, přikryla ji dekou a ztlumila světlo. Sama byla unavená a natolik rozrušená, že věděla, že nemá smysl se teď pokoušet o spánek. Seděla v křesle a přemýšlela o tom, proč její zeť dobrovolně ukončil svůj život. Věděla od Lady o jeho psychických problémech, které se objevily po prodělaném těžkém covidu. Ale léčil se, chodil na kontroly na psychiatrii. Vždyť v létě to vypadalo, že je všechno v nejlepším pořádku. I když v posledních telefonických rozhovorech Lada často zmiňovala, že má problém se na něj spolehnout.
Venku vyšlo po několika dnech zatažené oblohy konečně slunce, ale Lada stále spala v pokoji na pohovce, i když se už blížilo poledne. Babička dětem ráno vysvětlila, že maminka byla včera moc smutná a unavená, a že se potřebuje pořádně vyspat. Holčičky se s tím spokojily a šly se dívat na pohádku, Ale Toník odmítal od spící maminky odejít. Seděl na zemi u pohovky a držel maminčinu ruku. Marta ho šeptem přemlouvala, aby maminku nerušil, ale neuspěla. Až za hodinu se přiloudal do kuchyně s překvapivou otázkou, zda se maminka ještě probudí. Teprve teď si Marta všimla zoufalého strachu v jeho očích. Objala chlapce a začala mu vysvětlovat, že maminka opravdu jen déle spí. Byla hodně unavená a potřebuje si pořádně odpočinout. A pak si vzala Toníka na klín a snažila se mu celou situaci se smrtí tatínka vysvětlit tak, aby byl schopen to pochopit. Toník nejdříve zaraženě poslouchal, ale postupně začal i klást tak upřímné otázky, že se Marta musela hodně ovládat, aby se nerozplakala. Snad se jí trochu podařilo uklidnit jeho rozjitřenou mysl.
Dlouhý a posilující spánek vykonal své. Když Lada vstala a přišla za dětmi do pokoje, dokonce se i malinko usmála. Odpoledne po návratu s dětmi ze sáňkování se dokonce svěřila s nápadem, který zřetelně dokazoval, že začíná myslet i na budoucnost. Potřebovala by sehnat někoho na výpomoc k dětem, aby mohla dál vykonávat svou práci v plném rozsahu a finančně zabezpečit rodinu. Ideálně nějakou au-pairku, které by poskytla i stravu a bydlení a mohla se na ni spolehnout. Asi nebude jednoduché někoho takového najít, ale jako personální manažerka se v této oblasti pohybuje a časem by se to mohlo podařit. Její dočasné optimističtější naladění však brzy vyšumělo a večer se Lada opět v myšlenkách probírala minulostí. Z jejího přerušovaného a místy nepřílis logického vyprávění Marta konečně leccos pochopila. Křehká psychická rovnováha jejího muže, pracně vybudovaná psychiatrem a za podpory léků, se patrně začala postupně hroutit v okamžiku, kdy Lada nastoupila po dlouhé rodičovské dovolené znovu do práce. Její muž prostě nestačil tempu, které nasadila, aby se všechno dalo zvládnout. Najednou nebyl na nic čas, stíhali si říct jen to nejnutnější. Po letech vzájemného porozumnění spolu přestali prakticky komunikovat. Lada se nevšimla, že se s jejím mužem něco děje. Hnala se zaslepeně dopředu. Pokud její muž vysílal nějaké signály, nevnímala je. Až teď se jí začínaly vybavovat situace, kdy vlastně prosil o pomoc. A ona to nepoznala.
Po večerech byla Marta pro svou dceru hlavně vrbou. Mlčela a pozorně naslouchala. Byla ráda, že z principu se nesvěřující Lada začala postupně o svých pocitech mluvit. Věděla, že to bude trvat nějakou dobu, než se Lada se smrtí svého muže vyrovná. Touto očistnou cestou si musí projít každý, kdo ztratí někoho blízkého. A je dobré, když na to není úplně sám. Přes den se obě nejen kvůli dětem snažily chovat pragmaticky. Postarat se o ně, když teď měly prázdniny, bylo to nejmenší. Dělala to hlavně Marta a věnovala se jim ráda. Umožnila tak Ladě, aby si zařizovala všechno, co je potřeba. A to nebylo tak jednoduché. V době mezi vánocemi a Novým rokem měly instituce často zavřeno nebo zoufale omezený provoz, elektronická komunikace byla ve většině případů nereálná. Řadu věcí musela odložit, i pohřeb bude až po Novém roce. Přesto se Lada upínala k tomu, že se po Novém roce vrátí zpět do práce a děti budou normálně chodit do školy a do školky. I Marta přemýšlela o tom, jak to bude dál. Každý večer si volala s Petrem, aby věděla, jak se mu daří a co se děje doma. Petr se ji snažil přesvědčovat o tom, že je úplně zdravý, ale Martě bylo jasné už z jeho tónu, že to není úplně ideální. Cítila, že je třeba, aby se brzy vrátila domů a také do firmy. Tam v posledních týdnech nazrála řada problémů, které se musí bez odkladu řešit. A bez ní to bohužel nepůjde.
Nakonec se chytila jednoho docela náhodného Petrova nápadu. Na poslední večer roku svolala elektronicky velkou rodinnou radu. Nejen k tomu, aby si popřáli do nového roku a byli v jeho prvních minutách aspoň virtuálně spolu. A protože víc hlav víc ví, dospěli společně k překvapivému závěru. Martu vystřídá po novém roce na Vysočině Libor. Žádné osobní závazky nemá, pracuje z domu, a tak je jedno, odkud pracuje. Prostě bude na nějakou dobu své sestře oporou.
