Může se zdát, že následující věty s tématem nesouvisí, ale opak je pravdou. V Ugandě probíhal rozsáhlý průzkum, v jehož rámci vědci zkoumali společenské vazby mezi šimpanzy žijícími ve volné přírodě. Došli k závěru, že čím jsou šimpanzi starší, tím menší mají kolem sebe tlupu kamarádů. Naopak se sdružují po dvou, třech, čtyřech a více drží pospolu. „Náš výzkum souvisí se zkoumáním biologie stárnutí a souvisí s lidským stárnutím více, než by se zdálo. Mohli jsme vidět mnoho šimpanzích jedinců, kteří, jak stárli, preferovali setkávání s jedinci, kteří jim přátelské chování opláceli. Naopak mladší často vyhledávali společnost těch, kteří si jich nevšímali, neměli o ně zájem,“ vysvětlila Zarin Machandová, jedna z autorek studie. Pozorovatelé šimpanzů jsou přesvědčeni, že opice se chovají přesně tak jako lidé, kteří měli to štěstí, že jim stárnutí přineslo moudrost, zdravý úsudek. Jinými slovy, přestávají tvořit tlupy, ve kterých se navzájem hašteří nebo se naopak přehlížejí, ale vytvářejí dvojice, trojice, malé skupinky, jejichž členové si navzájem pomáhají a chovají se k sobě hezky.
„Stárnoucí člověk má také raději menší sociální kruhy a záleží mu na hlubokém přátelství, než na tom, aby byl obklopen spoustou kamarádů, se kterými ale často nemá moc společného a v případě nutnosti mu nepomohou,“ upřesnila další z pozorovatelek, bioložka Alexandra Rosatiová z Michiganské univerzity.
Zatímco staří šimpanzi si láskyplně čistí vzájemně srst, hladí se, případně si pomohou, když je jeden z nich slabší, mnozí stárnoucí lidé si, bohužel, myslí, že je lepší mít přátel co nejvíc. Jenže, právě s přibývajícími roky se často ukazuje, kdo skutečně přítelem byl. Tedy, přítelem, který je oporou a pomůže v nouzi.
Příkladem je osmdesátiletá Helena z Prahy, která si vždy velmi potrpěla na organizování akcí pro velké okruhy přátel. Její muž začal po roce 1989 podnikat, rodinné firmě se dařilo, společně vybudovali krásný velký dům se zahradou. „Já byla velmi společenská a často jsem k nám zvala kolegy z manželovy firmy, moje kamarádky, jejich manžele, zkrátka, měli jsme velký okruh přátel. Já je hostila, skvěle jsme se bavili a mě dělalo dobře, jak všichni obdivují mou zahradu, dům. Jenže jsme stárli, manžel onemocněl, předal firmu synovi. Přátelé se vytratili. Jen dva z jeho bývalých zaměstnanců občas zavolali. Ostatní se jako by vytratili, přitom to byli vesměs mladší lidé, než jsme byli my. Když manžel zemřel, došlo mi, že vlastně opravdové přátelé nemám. Že to byly veselé party, které se k nám jezdily bavit se a dobře se najíst,“ vypráví. Oporou jí je syn, snacha, vnučky. Kromě nich se vídá se dvěma ženami. „Paradoxně ani jedna nepatřila do té naší velké společnosti. Jedna je kamarádka z gymnázia, druhá paní ze sousedství. Ve stáří jsme zjistily, že si můžeme být oporou. Zjistila jsem, že v nich mám opravdové přítelkyně, byť jsme se dříve vídaly jen zřídka. Teď držíme spolu, na rozdíl od té hromady kamarádek, se kterými jsme slavila narozeniny, Silvestry, dávaly jsme si drahé dárky, jezdily jsme společně k moři. Ty se vytratily, když jsem ovdověla,“ říká.
Její zkušenost potvrzuje to, o čem často mluví psychologové v souvislosti se stárnutím populace. Říkají, že člověk by si měl své kamarády probrat, zamyslet se nad tím, kdo je skutečný přítel, na kterého by se mohl v případě potřeby obrátit. Na toto téma má historku zpěvačka Petra Janů, která říká: „Vždy jsem měla spoustu známých, kamarádů. Ale když jsem měla vážnou dopravní nehodu a byla jsem na tom tak, že jsem se téměř nemohla hýbat, jen jedna kamarádka zatelefonovala a řekla: určitě už potřebuješ umýt vlasu, přijedu a umyju ti je.“
Umět poznat, kdo z kamarádů je víc než jen parťák do hospody nebo na povídání u kávičky, je těžké. Někdy však pomohou drobné náznaky. K jednomu manželskému páru na chatu do Beskyd jezdívaly pravidelně velké společnosti trávit Silvestry. Když muž vážně onemocněl, přestali jezdit. Jeho žena říká: „Původně jsem si myslela, že se obávají, že by rušili, že Petr na oslavy nemá náladu. Jenže pak jsem zjistila, že jim sám telefonoval, chtěl, aby nás navštívili. Byl by rád. Oni se vymlouvali. Svěřil se mi, že tím získal pocit, že už ho všichni odepsali, že když je nemocný, berou to tak, že by nebyla legrace. Přitom on se snaží nemoc zvládat právě tím, že se nechce izolovat od lidí, chce se bavit, žít co možno stejně jako dříve. Když jsem jednomu z těch párů zavolala, jestli by Petra neodvezl k lékaři na kontrolu, protože já se v zimě na sněhu bojím řídit, vymlouvali se také. Byli kamarády jen tehdy, když jsme pro ně byli užiteční. Jinými slovy, poskytovali jsme jim zadarmo zimní pobyty v Beskydech. Když měli něco udělat pro nás, zmizeli. Asi je to takto přirozené, ale mě to trošku zklamalo. Začala jsem více přemýšlet o tom, co je vlastně přátelství.“
Lidé, kteří si dokázali do vyššího věku uchovat přátele, zpravidla prožívají stáří v lepší psychické i fyzické kondici. „Jednoznačně se prokazuje, že přátelské vztahy, které jsou výrazem dobrovolnosti a obě strany je považují za příjemné, mají zřetelně kladný účinek na délku a kvalitu života. Jsou mnohem prospěšnější, než úzký kontakt s dětmi a příbuznými, který měl naopak na délku života námi sledovaných lidí nepatrný vliv,“ tvrdí Lynne Gilesová, která se dlouhodobě zabývá různými aspekty stárnutí. Její závěr je jasný: do seniorského věku bychom měli vstupovat s pečlivě vytříděným portfoliem přátel, u něhož platí, že čím je menší, tím je kvalitnější.
