Palatin (Mons Palatinus), je jedním ze sedmi pahorků, na kterých se rozkládá Řím. Kdysi před založením Říma tam stávala římská osada, na jižním svahu dle pověsti měla být chatrč pastýře, který vychoval Romula a Rema, zakladatele Říma a zde tedy dle pověsti začal jejich příběh i s tím údajným únosem Sabinek z vedlejšího kmene.
Později tu císař Augustus, který se zde narodil, vybudoval Apolonův chrám a sám zde měl dům, který se proměnil během dob přestavbami v nádherné a obrovské panovnické sídlo několika dalších císařů.
Název pahorku Palatium pak nabyl všeobecného významu „palác“.
Trosky paláce zničené lámáním kamene se postupem času měnily v zahrady. (Během renesance byl totiž Palatin zarostlý plevelem a až v 17. stol. získala toto území papežská rodina Farnese). A v průběhu let se stala nejznámější zahradou právě ta Farneská – byla totiž vlastně první botanickou zahradou v Evropě. A tak jsme se mohli, kromě jiného, ještě i my projít po staletích třeba „mandarinkovými zahradami“.
Z vrcholu tohoto pahorku je nádherný pohled na Řím – z jedné strany je vidět koloseum a z druhé závodní dráha Circus Maximus (hippodrom Circo Massimo). Dole pod pahorkem opačným směrem než je koloseum, pak rozvaliny Fora Romana. Na protější straně od Fora Romana na nejmenším z pahorků – Kapitolu - se nacházela pověstná skála, ze které byly svrhováni ti, kteří se buď znelíbili císařům nebo něco provedli a byli tak potrestáni. Obvykle se prý jednalo o vrahy, zrádce, či ty, kteří křivě přísahali, a tak podle tehdy platného římského práva byli tito hozeni z Tarpejské skály (Rupe Terpeia).
Nahoře na Palatinu byl klid a jen z dáli sem zazníval ruch velkoměsta. Asi ani nejbujnější fantazie vám nedovolí si představit, jak palác vypadal, jak byl rozlehlý a přepychový a co všechno v něm bylo.
Podlahy se už tenkrát vytápěly horkým vzduchem zespodu. Stál tam dům, kde se „vychovávali“ budoucí palácoví sloužící. Nejpřepychovějším se jevil, jak jinak, dům Livie, manželky Augusta. Ten byl naštěstí zasypán, takže se objevily později fresky i sochy z výbavy tohoto paláce a byl vykopán i vnitřek domu, který jsme si my tenkrát ještě nemohli prohlédnout. Zajímavé ale je, že soukromé pokoje nebyly nijak velké a tím, že byly po všech stranách ozdobeny freskami, by měl dnešní člověk pocit, že se nachází v nějaké krabici, či mezi kulisami, protože pokoje neměly okna. Aspoň já ten pocit měla. Luxusnější byly prostory pro přijímání návštěv či lázně apod.
Domus Flavius –v něm bylo například nádvoří obloženo lesklým mramorem, který asi sloužil jako veliká zrcadla – císař tak zřejmě mohl sledovat, co se dělo v každém koutě (bál se o svůj život, jako ostatně právem všichni římští císaři).
A tak zatímco patricijové a císařové se svými rodinami žili v přepychu, ostatní „obyčejní lidé“ žili v jakýchsi „panelácích“ pro ostatní - chudé obyvatelstvo. Úžasné ovšem je, že tato většina bydlela i v sedmipatrových (!) komplexech nájemních bytů, kterým se říkalo insulae. V nich byl pochopitelně problém s nedostatkem vody, topením, osvětlením i s kanalizací a bylo to řešeno prý tak, že si lidé tahali vodu z místních kašen a shromažďovali ji v bytě v nádržích. Kde shromažďovali odpad, na to se ani neodvažuju pomyslet – možná to bylo jako ve staré Anglii, kde to všechno házeli z okna na ulici, kudy procházeli tzv. počišťovači…V nejvyšších patrech ovšem byly místnosti bez oken, tam bydleli ti nejchudší, tak ti se asi museli dost naběhat…
Na našem území stihli Římané postavit zřejmě jen pár vojenských táborů se zázemím, jak se doposud zjistilo. Myslím, že naštěstí pro nás. Kdoví, jak bychom jako národ dopadli, kdyby nedošlo k rozpadu celé Římské říše. Já bych teda netoužila po tom, být předhozena třeba v koloseu lvům. Vlastně jsme v celých dějinách měli veliké, převeliké štěstí, že tu pořád ještě i s tou naší češtinou jsme.
