Telefonovat se dalo za těžké peníze z telefonních budek, mobily ještě nebyly k dispozici. Všechno se platilo v hotovosti, kreditní karty u nás ještě nebyly běžně používány. Znamenalo to vézt veškerou hotovost u sebe v “ledvince”. Nebyl internet čili nebylo možné rezervovat hotely předem na Boooking.com ani si hledat jiné informace. Neměli jsme s sebou ani notebook, takže nešlo posílat emaily. Letenky byly pouze papírové a jejich ztráta znamenala velké problémy, o čemž jsme se přesvědčili při cestě zpět, když nám chyběla letenka Lufthansy z Franfurtu do Prahy. Manžel ji totiž omylem vyhodil do koše hned první den v hotelu v Honululu. Stálo nás to 28 hodin čekání, než se nad námi Lufthansa slitovala. Při cestách autem musely stačit mapy, navigace rovněž ještě neexistovala. Prostě jiný svět.
Manžel byl na podzim roku 1994 na služební cestě v Londýně a přivezl odtud brožurku letecké společnosti Air New Zealand, která v té době zahajovala lety na tichomořské ostrovy za zaváděcí ceny. Pomoc jsme našli u pana Jana Papeže, který je dnes místopředsedou Asociace cestovních kanceláří České republiky, ale tehdy měl pouze malou cestovku ve svém rodinném domě na Novodvorské ulici v Praze. Byl velmi vstřícný a byl nadšen naší myšlenkou udělat “kolečko” v jižním Pacifiku, jak náš plán nazval. Sám něco podobného již dříve absolvoval. Sehnal nám za velmi slušnou cenu letenky a částečně pomohl i s ubytováním v plánovaných destinacích: Oahu, Kauai, Samoa, Nový Zéland, Austrálie, Fidži, Rarotonga, Bora Bora a Kalifornie. Jinak všechno sami a postupně až v průběhu cesty. Do té doby jsme sice už byli v několika evropských zemích a v Tunisku, ale já jsem například ještě nebyla ani v Maďarsku.
Dne 4. října 1995 jsme se s velkým vzrušením vydali na cestu. Let z Frankfurtu do Los Angeles trval 10 hodin a 45 minut a urazili jsme vzdálenost 9 300 km. Tak daleko od domova jsme nikdy předtím nebyli. Cestou jsme se zatajeným dechem z letadla zírali na zasněžené štíty a skalnaté pobřeží Grónska, jezera a tundru severní Kanady a Grand Canyon v Arizoně. Konečně se objevují do nekonečna se táhnoucí vilová předměstí Los Angeles. Na letišti v LA přestupujeme na spoj do Honolulu, tento let trvá dalších 5 hodin. Po vystoupení z letadla v Honolulu na ostrově Oahu jsme poprvé v životě vystaveni působení vlhkého tropického vzduchu, máme pocit, že jsme v “prádelně”. Všechno je zde pro nás nové. Půjčená Toyota Corolla americké velikosti má automatickou převodovku, což manželovi zpočátku působí určité problémy, protože byl zvyklý na svoji Škodu 125. Byla již noc, takže bez navigace nebylo vůbec snadné najít hotel Outrigger Surf, kde máme rezervaci. Nezbývá než si najmout taxíka, aby nás k hotelu dovedl. Korejský taxikář po příjezdu k hotelu odmítl za poskytnutou službu přijmout peníze, přičemž cesta trvala minimálně 15 minut. Tohle že jsou ti “zlí” kapitalisté!? Mimochodem, půjčení auta na týden stálo 100 dolarů, benzín do plné nádrže 10 dolarů. Náš hotel je na ulici Kuhio a zhruba 300 metrů od známé pláže Waikiki, o které mimochodem zpívala i Miluška Voborníková.
Havajské ostrovy mají přibližně 1,5 milionu obyvatel, z nichž dvě třetiny žijí na Oahu a zhruba 350 000 v Honolulu. Národnostní složení je velmi pestré. Hawaii je jediným státem USA s převahou asijského obyvatelstva. Vzhledem k útoku japonského letectva na Pearl Harbour na začátku druhé světové války je určitým paradoxem, že nejpočetnější etnickou skupinou jsou právě Japonci (21%), následují Filipínci (18%) a další asijské národy, především Korejci a Číňané. Mezi bílým obyvatelstvem převažují Němci a Portugalci. Počet původních polynéských Havajců je udáván kolem 300 000, ovšem rasově čistých je zhruba 8 000. V době naší cesty ještě žilo asi 550 čistých Havajců na “zapomenutém” ostrově Niihau, který je dodnes soukromým vlastnictvím rodiny Robinsonů. V současné době je jich tam ale pouze 70, takže přežití “čisté” havajské kultury a jazyka není do budoucna příliš jisté.
Centrum Honolulu, kde máme hotel, rozhodně nemá polynéský charakter, je to typické kosmopolitní město. Již v roce 1995 byly ulice plné turistů, včetně Rusů, Američanů a Němců. Jsou zde vysoké budovy a spousta luxusních hotelů. Asijský živel se prosazuje hlavně v nabídce restaurací. Prodávají se zde ale i japonské noviny a lze slyšet japonštinu, která je stále mateřštinou určité části obyvatel.
Naše objevování Oahu začíná v Honolulu na pláži Waikiki. Nejlepší je tam jít v noci nebo brzy ráno, kdy je tam málo lidí a lze si odnést romantický zážitek. Na této cestě je pro nás všechno nové a překvapující. Američanky nejsou příliš podobné hollywoodským hvězdám, často se spíše jedná o obézní dámy, které se cpou sladkostmi a párky s javorovým sirupem. Majestátní americká auta mají rozměry, na které nejsme zvyklí, ale po dálnicích se plouží rychlostí 55 mil (88 km) za hodinu, což je maximální rychlost. Mimo dálnice je povolená rychlost ještě nižší – 25 až 45 mil za hodinu. Není vidět policii, ale zato jsou všude tabulky s uvedenou výší pokut za přestupky, které se pohybují od 500 do 1000 dolarů za pohození odpadků, vstup na trávník nebo kouření tam, kde je to zakázáno. Již v té době se v USA moc nekouřilo, na letišti v Los Angeles, na plážích a jinde to nebylo povoleno. Kvalita služeb v restauracích a obchodech byla neporovnatelně vyšší, než jsme byli zvyklí z Prahy. Ovšem pivo si ve většině restaurací objednat nebylo možné, odpověď zněla “skoč si vedle do supermarketu a kup si ho tam”. To nebyl velký problém, protože mnoho obchodů mělo otevřeno 24 hodin denně. Všechny pláže byly čisté, udržoval se na nich pořádek a byly pravidelně “luxovány” detektory kovů.
Při pohledu z Waikiki je dominantou vyhaslá sopka Diamond Head vysoká 232 metrů. Původní havajský název kužele zní Lēʻahi, což znamená „hřbet tuňáka”. Ostrov se nedá zcela objet podél pobřeží, protože na jeho závětrné straně (Leeward Coast) chybí silnice. Při jízdě z Honululu směrem na východní návětrnou stranu (Windward Coast) vede silnice nejprve kolem Diamond Head a potom podél krásného pobřeží k pláži Hanauma. Je odtud výhled na ostrov Lanai, který z 98% patří zakladateli firmy Oracle a má pouze 3 100 obyvatel. Havajské ostrovy se sice skládají celkem ze 137 ostrovů, ale pouze 8 z nich je obydlených (Big Island, Oahu, Molokai, Lanai, Niihau, Kauai, Maui a atol Midway).
Vstup na pláž Hanauma stál v době našeho pobytu 5 dolarů. Po písečné pláži se s bohorovným klidem procházeli ochočení ptáci a promyky a po vstoupení do vody jsme byli okamžitě obklopeni modrožlutými rybkami, které připlouvají s nadějí, že dostanou krmení. Lze ho zakoupit v kiosku “food concession”, kde mají kromě toho i vynikající šťávu z čerstvě vymačkané guavy. Pláž je sice chráněná zátokou, ale místy jsou zde nebezpečné “rip currents”, což jsou silné mořské proudy, které neopatrného plavce odnesou daleko od pobřeží. V celém areálu se nesmí kouřít, pít alkoholické nápoje ani šlapat na trávník (pokuta 500 dolarů nebo několik měsíců vězení). Na pláži jsou majestátní kokosové palmy, vzduch i voda jsou příjemně teplé a nevadí ani chvilkový tropický deštík. Nad zátokou se tyčí další vyhaslá sopka Koko Head.
Další pláže na východní straně ostrova patří především vyznavačům “bodysurfingu”, kteří se dokáží udržet na vlně bez pomoci surfovacího prkna. Tito surfaři tedy na vlnách jezdí na svém vlastním břiše. Pohled na ně byl úchvatný. Pro “bodysurfing” jsou ideální vysoké a rychle přepadávající vlny, které často nejsou vhodné pro “boardsurfing” čili surfování na prkně. Dvě nejvhodnější místa pro “bodysurfing” na světě jsou právě tam, kam jedeme z Hanauma Beach – pláže Sandy Beach a Makapuu. Z Makapuu je pěkný pohled na Rabbit Island (Králičí ostrov). Nejsme plážový typ cestovatelů, ale vodní sporty a pobyt u moře jsou na Oahu součástí životního stylu nejen turistů, ale především místních lidí. Na východním pobřeží Oahu ostatně skoro nic jiného není - po Makapuu následuje dlouhá, téměř bílá pláž Waimanalo lemovaná místními borovicemi s jemnými dlouhými jehlicemi a neméně působivá Kailua. Další cesta podél východního pobřeží vede podél zátoky Kaneohe, v pozadí jsou vidět hory a naproti v moři je malý ostrůvek s příznačným názvem Chinaman's Hat (Číňanův klobouk). Návětrná strana ostrova dostává hodně dešťových srážek, takže zde roste bujná tropická vegetace a pěstují se tropické plodiny. Všude jsou stánky s čerstvými papájemi, guavou nebo ananasy. Každého prodejce ovoce se naivně dotazujeme, zda je rodilý Havajec, ale brzy toho necháme, protože se to setkávalo s údivem nebo i nevraživostí. Již v době našeho pobytu totiž začínalo v havajské společnosti vznikat určité napětí v souvislosti se snahami potomků původních obyvatel, málokdy rasově čistých, o zpětné získání “native lands” (půdy, která patřila dříve Havajcům). Bez ohledu na to jsou však všude na pobřeží bez ohledu na rasu pořádány pikniky, většinou se jedná o oslavy narozenin nebo jiné rodinné akce. Oblíbeným místem pro pikniky je Kahana Bay, lidé si zde postaví velký rodinný stan a na břehu moře se baví, jedí, pijí a koupou se. Nikdy předtím jsme nebyli v tropickém deštném pralese, a proto si z Kahana Bay uděláme krátký výlet do lesa. Okamžitě jsme poštípáni krvežíznivými komáry, ale procházka touto “botanickou zahradou” stojí za to.
Pokračujeme podél severní části východního pobřeží po Kamehameha Highway na další oblíbené místo “bodysurfařů” – Kalaipaloa Point, kde jsou obzvláště velké vlny. Kamehameha I. zvaný též Kamehameha Veliký (celé havajské jméno: Kalani Paiʻea Wohi o Kaleikini Kealiʻikui Kamehameha o ʻIolani i Kaiwikapu kauʻi Ka Liholiho Kūnuiākea) založil v roce 1810 Havajské království vojenským sjednocením všech ostrovních klanů a kmenů. Kamehameha zvítězil za pomoci evropských poradců a zbraní a k Oahu připojil i ostrov Kauai. Další zastávkou je městečko Laie, kde se nachází Polynéské kulturní středisko a mormonský chrám, což je moderní budova obklopená zahradami. Naše cesta na sever končí v krásné zátoce Waimea, kde se nachází typický havajský plážový park se stolečky na pikniky, parkingem, sprchami a toaletami – vše zdarma. Podle nás tam bylo asi nejlepší koupání na Oahu, protože tam nebyly žádné vlny.
Cestou zpět se stavíme v Paniolo Café na severovýchodním pobřeží, kde jsme zažili nefalšovanou havajskou atmosféru. Měli jsme možnost vidět a slyšet, jak se baví místní obyvatelstvo. Byla to směsice nejrůznějších národností a ras. Živou hudbu tvořili čtyři hudebníci hrající ve stylu blues a country s prvky havajské hudby. Večeře byla typicky polynéská – vepřové a hovězí maso zapečené v neurčitém druhu listové zeleniny a podávané s rýží a nudlemi v kuřecím vývaru a s nakrájenými rajčaty, cibulí a kokosem. Jako desert nám přinesli jakýsi druh kokosového pudinku. Toto všechno v té době stálo 11 dolarů na osobu. Na pivu si ale v cizině jako Češi moc nepochutnáme – americký Budweiser je proti našim pivům pouhý odvar. Na snídani si cestou ještě koupíme u stánku čerstvé ovoce, protože v USA se v hotelích snídaně nepodávají. Nakoupili jsme guavu, papáje a kokos, všechno dokonale očištěno, nakrájeno a zabaleno.
Východní pobřeží Oahu je sušší, protože je na závětrné straně ostrova. Krajina je zde až vyprahlá, ale okrášlená vulkanickými masívy. Místní obyvatelstvo je očividně chudší, protože to v době naší cesty ještě nebyla turistická oblast, ačkoliv jsme tam viděli spoustu písečných pláží a několik nových hotelů. Čínské jídlo do auta se tam dalo pořídit za 5 dolarů i s nápojem.
Ve vnitrozemí Oahu se nachází údajně nejkrásnější vyhlídka na světě s názvem Nuʻuanu Pali. Takto se alespoň v jednom cestovatelském časopise vyjádřila Eva Pilarová, která tam byla před námi. Ze silnice číslo 61 uhýbá asfaltovaná silnice do kopce a po chvíli jízdy deštným lesem se ocitáme na parkovišti vyhlídky. Výhled na zátoky Kaneohe a Kailua, poloostrov Mokapu, údolí, kopce, ostrůvky a město Kaneohe je skutečně nádherný. Kolem silnice jsou divoce rostoucí orchideje.
Oahu je nechvalně známé útokem japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru v neděli ráno 7. prosince 1941. O válečné bitvy se příliš nezajímáme, ale tento překvapivý úder Japonců, který vedl k vyhlášení války ze strany USA, bezpochyby patří k historii Havajských ostrovů, kde se v Honolulu narodil i bývalý president USA Barak Obama. Naše zkušenost s americkou armádou na Oahu byla ale pozitivní. Při cestě na průsmyk Kolekole jsme omylem vjeli do americké vojenské základny Schofield Barracks, kde jsou velká kasárna. Na vjezdu jsme byli požádání o vojenskou průkazku (military ID), kterou jsme samozřejmě neměli. Byli jsme zdvořile požádáni, abychom ze základny co nejkratší cestou vyjeli, ale přesto jsme se na průsmyk nakonec dostali. Je na něm skála, kde byli obětováni useknutím hlavy poražení náčelníci nepřítele a v době naší návštěvy tam ještě byl i ocelový kříž, který ovšem americká armáda v roce 1997 demontovala na základě stížnosti havajských občanů, protože byl údajně v rozporu s požadavkem americké ústavy na oddělení církve od státu.
9.10. večer se loučíme s Oahu večerní procházkou ulicemi Honolulu a na Waikiki, kde panuje neopakovatelná atmosféra. Pláž je prázdná a je pouze slyšet živý ruch v hotelích na pobřeží. Uplynulo prvních 5 dní z této neuvěřitené cesty, která bude trvat celkem 59 dní a dokonale změní celý náš život. Příští část bude o dalším havajském ostrově Kauai, který se od Oahu zcela liší.
Aloha!
Slovo “aloha” znamená v polynéské havajštině “láska, mír, ahoj nebo na shledanou” a je používáno jako pozdrav při shledání i loučení. “Mahalo” je příbuzný termín používaný jako „děkuji“. “Aloha” je rovněž přezdívkou pro Havaj a na poznávacích značkách aut je vždy kromě čísla uvedeno “Aloha State”.
