Součástí studia průmyslové školy sklářské byly povinné praxe ve sklárně. Tak povinné, že jsme kvůli nim končili o 14 dní dříve školní rok. O rok starší studentka Hanka mi navrhla: Pojedeš k nám, bydlet budeš u nás a na praxi budeme v Karolince.
Karolinka neboli Karolinina huť je na Valašsku. Jak mi sdělil strýček Google, dnes je tam muzeum sklářství. Já pamatovala fabriku. Co tam mohla dělat sedmnáctiletá slečna? Nějaké pomocné práce, ale viděla jsem provozy. Huť, leptání sklenic kyselinou (sklenice se namočily do vosku, do vosku se vyryl dekor a pak se sklenice namočily do kyseliny, která vyleptala linku dekoru), malování barvou, která se pak vypalovala. Už nevím, jestli ve sklárně byla také brusírna.
Sklo se tavilo od večera do rána, jednu noční tavbu jsme také absolvovaly. Bylo mi jasné, že tímhle se živit nebudu. Nastudovat tavení skla je jedna věc, denně chodit večer do práce a do rána dohlížet na tavbu je druhá věc. Bylo mi jasné, že staří praktici by mě k tomu ani nepustili a ani mne nelákala taková pracovní doba. Ale školu bylo třeba dostudovat, když už jsem se na ní přihlásila.
Ve sklárně byla i chladicí pec, kde se právě vyrobené skleněné výrobky ohřály na teplotu asi 600 stupňů a pomalinku ochlazovaly. To proto, že sklo je špatný vodič tepla a výrobek byl někde tlustý a jinde tenký. Mohlo by se stát, že tenká část se už smršťovala a tlustá ještě horkem roztahovala, což působí prasknutí. Pozvolné ochlazování tomu zabraňuje.Takže v chladicí peci ve sklárně bylo vedro. Ukládaly se do ní kusy vyrobené na ranní směně. Na noční směně byla chladicí pec prázdná. Když se do pece dal pekáč brambor omaštěných sádlem a očesnekovaných, mohly jsme se těšit na pochoutku. Ale aby byla legrace, neznámý pachatel pustil pás procházející jednotlivými pásmy teploty a když jsme chtěly brambory otočit, náš pekáč byl nedosažitelný. Ještě dnes vidím, jak jsme zápasily s žeteznou tyčí a přistrkaly pekáč na dosah. No, vylovily jsme ho dřív, než brambory shořely.
Každé odpoledne jsme měly volno a Hanka mne brala všude s sebou. Měla dva starší bratry a spoustu kamarádů. Když se šla celá parta koupat, byla jsem s nimi u Bečvy, když jeli hrát divadlo, jela jsem s nimi. Divadelní rekvizity nám vezlo hasičské auto, které ne a ne nastartovat, takže jsme komentovali, jak by asi jeli k ohni. Po divadle byla tancovačka, kde mne provedl Hanky bratr. Poprvé v životě jsem tancovala a podle toho to taky dopadlo, ale bratr byl trpělivý. Byla jsem opravdu příjemně překvapená, že mě "adoptovali", jako bych do jejich party patřila už dávno. Setkala jsem se s takovou vstřícností poprvé a moc jsem si to užívala. Už je to dávno a já si nevybavím všechny zážitky, ale těch 14 dní praxe uteklo jako voda. Nebyl to poslední příjemný zážitek na Valašsku. Zdravím všechny Valachy a ať vám to kamarádění vydrží!
Rok na to při další praxi ve sklárně jsem zůstala v Novém Boru a jasně si uvědomila, jak dobře je mi ve škole. Po příchodu z práce jsem ve špatně zásobeném obchůdku koupila něco k večeři, když jsem udělala potřebné domácí práce, byl večer a šlo se spát, ráno jsem brzy vstávala. Proti chození do školy moc povinností a málo volna, být dospělý nebude rekreace...Na této praxi byl se mnou mladší bratr, který sice školu nestudoval, ale něco si přivydělal a práce, kterou mu svěřili, se mu líbila. Okolí Nového Boru lákalo k procházkám a to nás oba bavilo. Ani se mu ze sklárny nechtělo.
Asi vás nepřekvapí, že žádná z mých spolužaček nepracovala ve sklářství. Po svatbě a při péči o děti dělaly, co se naskytlo, ale maturita přece jen dávala možnost kvalifikované práce. Já nastoupila v továrně vyrábějící šamotové pánve, ve kterých se taví sklo.
