Mlha, krátké až úsečné slovo, které v sobě skrývá plno emocí.
Jsou mlhy těžké, plné splínu a smutku na duši člověka i krajiny. Jsou mlhy, které nás zahalí do bílé tmy, často neproniknutelné. Jsou mlhy šedivé, které nad námi roztáhnou hustou deku a z ní se k zemi snáší chlad a vlhko.
Jsou mlhy slunečného rána, kdy na studenou zem dopadají hřejivé zlatavé paprsky vycházejícího slunce a z lesů i z trávy na louce začne stoupat mlha. Je jiná, něžná a jiskřivá, která ráno probouzí v nádherný den. Člověk, ztracený v krajině, v úžasu vnímá tu krásu čarovné přírody, to ticho, které léčí rozjitřenou duši a bolavé srdce.
Mlha, každá nám něco dává a my se musíme pokusit překonat splín, abychom se mohli radovat z její krásy.
Měli bychom se smířit s nadvládou přírody a tedy i mlhy nad člověkem, jenž je vůči přírodě jen malé zrnko písku. Nezůstávejte zavřeni ve svých domovech, dobře se oblečte a pojďte na chvíli do té mlhy. Až se vrátíte do svých teplých a útulných domovů bude vám líp.
Moje fotoreportáž vám chce ukázat proměny mlhy. V jednu chvíli se válí při zemi a mezi stromy jako těžká duchna a vzápětí ji změní sluneční svit, stačí paprsek, a mlha se rozzáří, prokreslí stíny a svět se vám změní před očima.
Fotograf nedýchá, fotograf fotí, nevěří vlastním očím a někdy ani tomu, co vyfotil.
Mlha se vytratí, odfoukne ji vítr a vyjde znovu slunce. Pro nás, pro tebe, pro mě.
Kdysi jsem četla moudrou větu: Senior by měl jít dvakrát denně ven se psem, i když ho nemá. Co vy na to, přátelé?