Ne, že bych je nepovažovala za lidi, samozřejmě ano. Ale žijí jiným životem než my, mají jiné zvyky a jsou daleko víc spjati s přírodou. Nechodí nakupovat do obchoďáků (aspoň jsem o tom neslyšela), nevím, jestli dnes už ví, co jsou to peníze, denní potravu si obstarávají sami, a co uloví, to sní. A když se nic neuloví, zřejmě i hladoví. Nejsou vybíraví a všeho si váží. Rodina je u nich nadevše, protože odjakživa ví, že člověku samotnému se těžce žije. Tak nějak ve zkratce jsem je viděla.
A tak mne velice pobavil a překvapil dokument, na který jsem v televizi úplně náhodou narazila. Sice jsem ho viděla asi jen z poloviny, ale byl tak zajímavý, že jsem vytrvala do konce. Pojednával totiž o vztazích mezi nimi. Navštívila je mladá dívka-cestovatelka a zřejmě mezi nimi asi nějaký čas i pobyla. A pomocí překladatele rozkrývala jejich mezilidské vztahy.
A já zírala. Najednou to byli lidé jako my, a to se vším všudy. Ženatý mladý muž s dětmi, žijící ovšem neustále s maminkou, která zřejmě zůstala sama. On navštěvuje svou rodinu, která od něj a tchyně odešla kvůli nepřekonatelným neshodám s ní, a to pouze tehdy, když jeho starý tchán něco uloví a je k dispozici tudíž jídlo. Navštíví je totiž, aby se taky najedl, protože on sám evidentně neulovil nikdy nic, nebo to aspoň tak vyznívalo.
Stařičký jeho tchán si stěžoval, že už nemůže, že je unavený, ale na lov že musí, neboť manželka, dcery i jejich děti by neměly co jíst. Já si v mezičase odskočila uvařit kafe, a tak jsem propásla, který z lovců přinesl ubitou opici, na které ještě viselo živé mládě. Dívka-cestovatelka se upřímně zděsila. Já taky, přiznám se. A přešla mne chuť na kafe. Lovec pravil, že oni to tak neberou, jim to nepřijde, protože jsou vůbec rádi, že něco uloví, aby se najedli. No, vlastně se nedivím, nemají za rohem Lidl.
Příběh pokračoval. Mají zvyk, že se jednou za nějaký čas schází rodina, aby si všichni všechno vyříkali a „vyčistily“ se zřejmě všechny nesrovnalosti. Tak na to jsem teda byla zvědavá, protože na to bych rozhodně nesázela. Ale přesto jsem doufala, že se vyřeší rozpory, syn se probere, bude především pracovat pro svou rodinu, ale zároveň pomáhat staré osamělé matce a místo tchána bude chodit na lov. Ale ne. Jemu tohle evidentně náramně vyhovovalo (kde jedla jeho matka, to vážně netuším, ale předpokládám, že nějací příbuzní jí možná ještě přeci jen zbyli).
Dcera na tomto fóru prohlásila, že ho ale stejně pořád miluje. A za několik dní přičinliví sousedé donesli zprávu, že se oba scházejí tajně v lese. No nazdar! Vidím jasně ten konec – chudák stařičký tchán bude muset holt z lesa nosit několik opic, byť by z toho lesa po čtyřech lezl, neboť zeť s dcerou se mu postarají o další vnouče…
Byla jsem značně rozčarována. Tak to už ty naše zvyky dorazily i k Pygmejům?
