Se zájmem jsem dočetla článek o sebetrasování. Jak jsem se tohoto úkolu zhostila já? Je třeba na to jít od lesa. V mém případě se bez lesa vlastně neobejdu. V lese se totiž dobře dodržují dvoumetrové odstupy.
Když na návštěvu, tak k Ince. Inka bydlí v obci ještě menší než je obec naše, o to větší má zahradu. A na zahradě práci v množství větším než malé. Někdy jde i o takovou práci, kterou mi může svěřit! Na zahradě řádí mandelinka a jiní škůdci, ale covid ne.
Přijela jsem k ní začátkem září v nepříliš plném autobusu a hned po obědě jsme vyrazily do lesa. Inka má po čtyřicetiletém pobytu v jejich chaloupce už svá naleziště hub, borůvek a materiálů na vazby květin. Do večera jsme našly větší košík hub, o něco menší košík švestek a nepotkaly v lese ani človíčka.
Druhý den ráno pršelo a trvalo to až do večera. Než jsme dodělaly, co bylo v domácnosti třeba, byla dokonale zalitá celá Inky zahrada! Na návštěvu nikdo nepřišel a v místním konzumu jsem našla jen prodavačku. Vypadala zdravě.
Třetí den jsme se vydaly na Velký Houbový Okruh. Obešly jsme všechny houbové plantáže v okruhu několika kilometrů, v lese nebylo ani človíčka, houby rostly daleko od sebe, ale neunikly nám. Přinesly jsme jich tolik, že bylo do večera co zpracovávat. Návštěvu seniorů, kterou Inka organizuje, jsme naplánovaly na příští den. Bylo to v září, kdy se to ještě smělo.
Na setkání seniorů jsme upekly závin a natrhaly švestky na zahrádce. Podělily jsme se i o houby z minulého dne. Celkem rychle jsme se dohodly se všemi účastnicemi, že posedíme na zahradě. Jeden z bodů programu byla moje hra na kytaru, ostatní se připojili zpěvem. Seděly jsme dost daleko od sebe, ale ne zas tak daleko, abychom se neslyšely!
Další den jsem odjížděla od Inky domů natěšená, co najdu v lese u nás! A netěšila jsem se nadarmo! Houby přestaly růst daleko od sebe, takže hned při první výpravě jsem přinesla domů dva košíky plné hub. V lese byl k mému údivu jeden turista. Za ta léta, co tam chodím, první cestovatel! Byl tak daleko, že mě nejspíš ani nepostřehl.
Sotva jsem zpracovala vše, co jsem našla, vydala jsem se znovu na houby. Na turistické trase byli tentokrát kupodivu cyklisté, manželé i rodinky - ale když jsem odbočila k houbovým místům, byla jsem v lese sama. Sklidila jsem opět bohatou úrodu a šla domů vše zužitkovat. Cestou z lesa jsem nepotkala nikoho.
Z takového pilného pobíhání v přírodě jednomu vyhládne. Je třeba koupit to, co v lese neroste. Ale vyrostlo to v zahradě zelináře, který k nám každý týden přijížděl s bohatou úrodou. Prodával z auta pod širým nebem, takže pobyt v prostoru zamořeném viry nepřipadal v úvahu.
Člověk hledající houby přijde z lesa tak uběhaný, že na zbytečný průzkum obchodů nemá ani náladu, ani síly. Takže se vyhne mnoha uzavřeným prostorům, naplněným potenciálními nositeli infekce. Dokud se neprojí na dno mrazáku, může se kochat i tím, že ušetřil. Kromě toho úklid domácnosti, ve které se čistily a zavařovaly houby, také chce čas.
Když se mi přejedly houby, začala padat jablka na zahradě u Danušky. Danuška mne na celý měsíc pověřila jejich sběrem. Bylo jich tolik, že je se mnou zpracovávaly ještě čtyři další důchodkyně. To jsme si zazavařovaly! A pochutnaly i na čerstvých šťavnatých nositelích vitamínů!
Někdy je třeba i vyprat a spánek také zabere dost času. Chybí vám v tom výčtu čas na přátele? Stačí jeden telefonát a vyrážím do lesa v doprovodu Jiřky! Že si u toho moc nepopovídáme, když každá pátráme v jiném koutě lesa, snižuje možnost infekce.
Z mého pohledu je to ideální způsob, jak přežít řádění covidu. Jen nemám tušení, co budu dělat, až v lese nic neporoste. Vidím to na vánoční úklid. Zatím zvládám i šplh po oknech.
