Kamila žije se svou mámou celý život ve stejném rodinném domku. Tatínek zemřel, když jí bylo jednadvacet. A tak to s mámou statečně táhly dál spolu samy. Pak se do domku přistěhoval Kamilin manžel a pořád bylo všechno fajn. „Na mámě jsem si vždy cenila toho, že i když s námi žila pod jednou střechou, nikdy se nám do ničeho nepletla. Vždy klepala, když k nám šla. Vždy počkala, až jí řekneme, ať přijde. Zároveň stále byla součástí našeho rodinného života, rozuměla si s mým mužem. Vím, že takové přirozené soužití je velké štěstí,“ vypráví Kamila.
Když rekonstruovali dům, ptali se mámy, jestli se nechce přestěhovat z prvního patra do přízemí. Řekla, že ne, protože brzy umře. To bylo někdy před třiceti lety.
Teď jí Kamilina maminka invalidní. Zdolat schody je už pro ni velký výkon. Potíže začaly, když před pěti lety upadla a záchranka ji odvezla do nemocnice. „Navíc dostala do nohy růži. Vánoce, Nový rok strávila v nemocnici, poté byla převezena na geriatrii. Lékařka nám nabízela pobyt v léčebně dlouhodobě nemocných, ale já jsem si maminku opět vzala do domácí péče. V nemocnici jí dávali silná antibiotika a ta udělala své. Začala se rozvíjet stařecká demence,“ vypráví Kamila. A tak je z ní pečovatelka a zároveň má stále svou práci učitelky. Což je výhodou, protože se aspoň může vracet domů v určitou hodinu a nemusí být v zaměstnání dlouho do večera. „Přiznávám, že práce se vzdát nehodlám. Nechci být jen doma, člověk potřebuje změnu prostředí. Zatím maminka není úplný ležák, tak to jde,“ říká.
Kamila se narodila, když její mámě bylo třicet šest let. Což byl v době socialismu na rodičku vysoký věk. Tehdy měly ženy děti běžně ve dvaceti. „Od mala jsem měla pocit, že mám starou maminku. Kamarádky mé věkové kategorie mají maminky výrazně mladší a to, co já prožívám, je teprve čeká. Říkají, že mě obdivují, a zároveň tvrdí, že by to nezvládly. Nevím, jestli nás, kteří se staráme o rodiče, je tak málo nebo je nás hodně, ale nemluví se o nás. Je to škoda, že se o tomto tématu více nepíše. Když si můžete sdělit starosti, zkušenosti, je nám lépe. Mám příbuznou, která se stará o maminku se stařeckou demencí. Někdy je ve stavu, kdy říká, že už nemůže dál. Tak se navzájem utěšujeme,“ vypráví Kamila.
Je jedináček a tak je veškerá péče o mámu je na ní, i když má podporu manžela a dcery. „Syn žije v Praze, dcera se učí na přijímačky, tak ji nechci zatěžovat, ale je úžasná a snaží se pomáhat,“ říká.
Kamila poznala, že péče o starého nemocného člověka přináší situace, na které je málokdo připraven. „Maminka je z generace, která byla cudná. Nikdy se přede mnou nesvlékla. Když jsem ji v pětaosmdesáti poprvé svlékla a dala do vany, bylo jí to nepříjemné, styděla se. Já to chápu. Musí to být pro ni všechno těžké. Hlavní je udržet si i v takových situacích důstojnost a to se obě snažíme,“ vypráví.
Starosti ji dělá to, že v okolí nemá zařízení, které by přijímalo staré nemocné lidi na krátkodobé pobyty. „Stačilo by na týden. Tak ráda bych si udělala dovolenou, jela na týden na kolo. Ale tady většina zařízení nabízí jen dlouhodobé pobyty a když se vyptávám po nějaké domovince či odlehčovací službě, kam by máma mohla na týden, připadám si, jako bych se jí chtěla zbavit. Ale tak to rozhodně není, jen bych si trošku potřebovala odpočinout,“ říká.
Zároveň však bere péči o mámu jako naprostou samozřejmost a když se jí na to někdo vyptává, vlastně jeho otázkám nerozumí. Nechápe, že si třeba někdo myslí, že je to výjimečné, neobvyklé. „Dříve přece bylo zcela běžné, že rodiče byli součástí rodiny. Dnes plno lidí říká: Já mám svůj život svou práci, rodiče už si to prožili a je jim dobře mezi dalšími staříky. Já si to nemyslím. Každý z nás potřebuje lásku a pozornost těch nejbližších. Vždyť toho staří lidé nepotřebují mnoho. Hlavně lásku, dobré slovo, každodenní zájem, sem tam písničku pro dobrou náladu,“ vysvětluje.
Ví o čem mluví, protože velmi dobře pozná, kdy má její maminka opravdu radost. Stává se to každou středu. „Chodí k nám moje kamarádka a s maminkou pravidelně hrajeme Člověče nezlob se. Dělá jí to ohromnou radost, většinou nad námi vyhrává a pro mě je největší odměnou to, že se v těch chvílích umí smát na celé kolo,“ říká.
