Poslyšte, jak jsem v jeden krizový den pekla s naším webem. Máme tu chat, kde semeleme kde co, včetně vaření a pečení. Občas někdo rovnou přidá i nějaký ten receptík. Takto přistál mezi informacemi o počasí a počtu ušitých roušek "ropušek" Elenin recept na piškotové řezy s broskvemi, zalitými vanilkovým pudinkem. Při čtení se mi začaly sbíhat sliny a navíc jsem si ještě vzpomněla, že jsme takové kdysi dělávali doma, když jsem ještě byla u maminky. Časem se mi z hlavinky úplně vypařily, ale teď jsem hned věděla, že recept vyzkouším. Jak jsem řekla, tak se i stalo, jen s drobným rozdílem, když jsem místo broskví použila meruňky.
Ne, že bych nedokázala ten plech spořádat celý, to já zase jo. Jenže co by tomu řekla moje linie? Tak jako obvykle rozdělím se s mladými. Zálibně jsem si hotové dílo na plechu prohlížela, vzala jsem telefon, stiskla ikonku Whats App (chodí mi tam fotky vnoučat při domácí škole), pak fotoaparát, namířila, cvak, připsala jsem "pošli si posla s táckem" a odeslala snaše. Bydlí jen kousek od nás, tak to takhle praktikujeme. Ale tentokrát se nějakou dobu nic nedělo, až mi přišla odpověď: co je to? V dobrém rozmaru jsem odpověděla: ty nepoznáš amarouny? a odpověď zněla: to je z toho seriálu, ale co já s tím? A teď jsem se teprve podívala a zjistila jsem, že jsem vzkaz místo snaše poslala kamarádce!
Pokus číslo dvě vyšel. Osmiletý posel byl vyslán, na přinesený tácek (svoje dávat nesmím, zavřela by se nad nimi navždy voda) jsem přesunula tu větší půlku řezů, strčila mu kousek do pusy, přetáhla přes ni černou roušku, na kterou dědeček obětoval bavlněnou košili, a posel se vydal zpět k domovu, o dva vchody dál. Stačila jsem si akorát znovu sednout do křesla, když se ozvalo ťukání na dveře. Za nimi stála hromádka neštěstí s upatlanýma rukama a hromadou čehosi těžko definovatelného na tácku, zkrátka amarouny. Babičko, já jsem upadl ... chtělo se mi brečet i smát zároveň. Na tácek jsem přesunula tu menší půlku řezů a dívala se, jak odchází.
Snaše jsem hned volala, ať ho nehubuje, protože jsem si okamžitě vzpomněla, jak mi bylo určitě o něco víc, možná už tak dvanáct. Dělávali jsme doma rádi dort malakov, říkali jsme tomu bomba. Používali jsme na to skleněnou mísu. Do ní se postupně skládala vrstva piškotů pokropených mlékem, krém a prokládalo se to ovocem, až byla forma plná. Když se to hezky proleží, je to velká dobrota. Myslím, že jsme tehdy měli nějakou návštěvu. Ta bomba byla moje dílo a hrdě jsem ji nesla z kuchyně přes chodbu do obývacího pokoje. Bylo nutné překonat dva prahy, což se stalo milé bombě osudným. Zakopla jsem a už jsme letěly. Zkrátka byla to bomba! Proložená skleněnými střepy. Tenkrát jsem to hodně obrečela. A ani mně maminka nevyhubovala.
