Je pondělí, 2.3.20, 14.00 a já jdu z práce. Před sebou mám nádherně modré nebe, poseté bílými obláčky. Neodolám a mobilem si to hned vyfotím. V hlavě mi bleskne nápad. Petr jede ve tři hodiny pro dceru do Kojetic a mně nic nebrání v tom, abychom s pejsky jeli s ním. Kojetice jsou vesnice nad Ústím, je to vlastně místo, kde se naše dcera poprvé blíže seznámila s koňmi. Nad Kojeticemi je další obec Nová Ves. V těchto místech jsem nikdy nefotila, maximálně jsme tudy projížděli. Jezdí sem MHD, na jaře a v létě tu musí být krásně, ale bydlet bych tu nemohla. Když si představím normální klasickou zimu, s metrem sněhu, námrazou a náledím, tak se do těchto míst bez řetězů nic nedostane.
Nebe bylo stále modré, i když mraků trochu přibylo, ale při pohledu z kopců na město, Milešovku, Bukovku a Středohoří kolem si slibuji, že se sem, až to bude všechno zelené, určitě zase podívám. Pobíhala jsem po loukách, vychutnávala jsem si focení a těšila jsem se z přírody. Už mi to moc chybělo.
Zvu vás na malou procházku, i když vím, že zájem zase až tak velký nebude. Moc mě to mrzí a nejen za sebe, ale i za ostatní, kteří nad článkem a fotkami stráví několik hodin, že si to z tisíců íčkařů přečte pár lidí. Kolikrát už jsem si říkala, že to vzdám, ptám se sama sebe, proč se snažím. Pak si přečtu těch pár příspěvků od lidí, které znám, a mám radost, že se to líbí alespoň někomu. Musela jsem to napsat, třeba to někoho vzbudí.
Přeji všem krásné, pomalu se plížící (to není chyba) jaro, prožité ve zdraví a radosti ze života.
