Když přišla sametová revoluce v listopadu 1989, bylo mi 41 let. Měla jsem hodného manžela, tři děti, třípokojový družstevní byt v paneláku a zajímavé zaměstnání - tedy všechno, co patří ke spokojenému životu. Proto jsem se na změny dívala spíše s despektem, a rozhodně jsem necinkala klíči. Podvědomě jsem cítila, že nadcházející dny, měsíce a roky nám všem zasáhnou radikálně do našich životů.
Pracovala jsem na letišti v Holešově u Řízení letového provozu na pracovišti Briefing, což znamená poskytování předletových informací. Získat tuto pozici mě stálo velké úsilí. Při třech dětech jsem se musela po nocích připravovat na náročné zkoušky z meteorologie, ze zeměpisu, navigace, leteckých předpisů, anglických zkratek... Sloužila jsem tzv. dvanáctky, ve volných dnech jsem se naplno věnovala rodině, jinak mě musela zastoupit starší dcera a manžel.
Když se postupně začaly zavírat a privatizovat podniky, došlo i na naše město, kde ukončily svoje trvání skoro všechny závody - Loana, TON, Dřevopodnik. Nakonec se zprivatizovalo i letiště. Nový majitel ho získal za 30 miliónů a nikdy tam leteckou činnost neprovozoval. Prodal ho za 330 miliónů Zlínskému kraji, který tam zřídil naši známou "průmyslovou zónu", na které není žádný průmysl.
Tak jsem se pár roků před důchodem zaregistrovala, plná očekávání, na úřadě práce. Po půl roce marného hledání zaměstnání přišla beznaděj a deprese. Potom jsem náhodou objevila v novinách inzerát, že velký strojírenský podnik v Hulíně hledá pracovnici do prodeje náhradních dílů - angličtina byla podmínkou. Riskla jsem pohovor, a když jsem byla přijata, měla jsem 4 měsíce na to, angličtinu se pořádně naučit. Zaplatila jsem si vysokoškolačku, která ji do mě vtloukala. Nakonec jsem na tomto místě pracovala šest let, a ani jeden den jsem nebyla nemocná. Musela jsem se naučit číst technické výkresy. Karusely, které se v TOSu vyrábějí, jsou vysoké 6 m a mají několik set náhradních dílů. Práce byla hodně náročná, ale dobře oceněná na výplatní pásce. Stejně jsem ale využila možnosti a v 54 letech jsem odešla do předčasného důchodu. Jenže všechny stresy, které se ve mně nahromadily, způsobily, že bezstarostný důchod se nekonal. Po roce mi byla diagnostikována rakovina vaječníků a metastáze v lymfatickém systému. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale já, i přes špatné prognózy, jsem ji porazila. Díky profesionalitě mladých lékařů na Žlutém kopci v Brně a po náročné chemoterapii jsem se znovu vrátila do života.
Těsně před mým onemocněním jsme si kousek od Holešova koupili malý domeček u lesa. Možná, že právě tato skutečnost mi pomohla k uzdravení. Ze začátku to bylo velmi těžké, všechny síly mě opustily a návrat do zajetých kolejí byl náročný. Nejčastější slova, která jsem slyšela od manžela, byla: "Musíš být trpělivá", a to já nejsem. Nicméně po roce už jsem běhala a organizovala, jako za starých časů, dá se říct, že ještě rychleji. Od té doby mám všechny koníčky, které znáte, chodím po horách, navštěvuji U3V ve Zlíně, fotím, starám se o zahrádku, o čtyři kočky, hlídám vnuky, pomáhám synovi v KNIZE a jsem neustále na íčku. Péči o domácnost ale docela zvládám.
Když už jsem si myslela, že mě v životě nemůže nic překvapit, přišla nejmladší dcera s tím, že k malému ročnímu klukovi čeká další dva, a že to není dobré, že mají oba jen jeden cévní okruh. Doktoři jí radili, že ji má manžel dopravit do Belgie, tam prý jsou na tyto případy specialisté. Druhý den se ale ozvali, že má okamžitě odjet do Prahy do Podolí, že přijede pan profesor ze stáže z Paříže a že jí provede ten zákrok sám se svým týmem. Operovali ji v neděli. Mělo se jednat o zapouzdření jednoho plodu. Operace však proběhla nad očekávání, a naši páni doktoři to dokázali zachránit nám oba vnuky, každý už měl svoji vlastní výživu. Byla jedna z prvních, která takovou, dnes již běžnou, operaci prodělala. Kluci jsou zdraví a akční až moc, brzy budou mít šest roků. Když někdo nadává na naše zdravotnictví, musím oponovat, máme s ním jenom ty nejlepší zkušenosti.
Na světě, upostřed mojí velké rodiny, jsem moc ráda, mám hodně kamarádů, každý den hodně zážitků. Jen ta naše politická scéna mě nenechává klidnou, to jistě "íčkaři" zaznamenali. Nelíbí se mi, že po nástupu nové vlády a staronového pana prezidenta došlo k rozdělení naší společnosti, že místo, aby ji spojoval, ji úmyslně rozděluje a ještě má z toho radost. Nelíbí se mi, že internet je plný lživých zpráv, že někteří jim věří a populisté toho náležitě využívají.
Važme si demokracie, važme si toho, že každý můžeme vyjádřit svůj názor, a buďme k sobě tolerantnější, já to od zítřka zkusím.
