Cyril Höschl: Optimističtí jedinci jsou na tom lépe než škarohlídi
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych

Cyril Höschl: Optimističtí jedinci jsou na tom lépe než škarohlídi

28. 10. 2019

Rozhovor s profesorem Cyrilem Höschlem o podzimním splínu, depresích, demenci a jiných projevech stáří. A hlavně o tom, jak se jim bránit.  

Podzim je v plném proudu, narůstá tmavá část dne a lidé si více stěžují, že jsou depresivní, že mají špatnou náladu a jsou méně výkonní než na jaře nebo v létě. Jsou to nevyhnutelné změny, anebo byste nám mohl poradit, jak se těmto negativním jevům vyhnout či je alespoň snížit na „letní rozměry“? Máme snad víc svítit, víc se pohybovat nebo brát víc léků proti depresi?
Jestliže na někoho padá splín s příchodem podzimní sezóny, pak rozhodně řešením není paušální užívání více léků proti depresi. Důvody podzimních splínů jsou jednak psychologické, protože se tak o tom mluví, jednak objektivní, protože ubývá světla a přibývá tmy, což na organismus živočichů včetně člověka do značné míry působí. Kromě toho se omezují venkovní aktivity, ať už práce na zahrádce či na poli nebo při sportu, což může mít negativní dopad už proto, že aerobní pohyb (tedy bez zadýchávání) je prevencí všech možných zdravotních obtíží od kardiovaskulárních až po deprese, o čemž je snesena řada důkazů. Z uvedeného vyplývá, že nejrozumnější prevencí nástupu „podzimního splínu“ je především na něj moc nevěřit, za druhé chodit hodně ven, přinejmenším na procházky, a tím si uchovat jak dostatek zdravého pohybu, tak i jakous takous expozici dennímu světlu.

Teď již bez ohledu na roční dobu: Seniorů je čím dál víc. Je víc těch, kteří se dožívají důchodu relativně zdraví, finančně dostatečně zajištění, akceschopní, optimističtí. Avšak čím dál víc je i těch, kteří jsou fyzicky nemocní, chudí, společensky pasivní a chronicky špatně naladění. Přibývá mezi nimi i dlouhotrvajících depresí, které by již měli léčit odborníci?
Ano, je pravda, že s prodlužující se délkou života a tedy prodlužující se dobou, kterou senioři tráví v důchodu, přibývá řada poruch spojených s vyšším věkem, včetně depresí. Je to mimo jiné tím, že rizikovým faktorem pro depresi je opuštěnost a její pravděpodobnost s věkem stoupá. Podstatná část populace nad 65 let žije v osamění.

A četl jsem, že deprese seniorů se odlišují od deprese mladších ročníků. V čem a proč?
Základní klinický obraz deprese je v dospělosti shodný bez ohledu na věk. Něco jiného však je u dětí a dospívajících, kdy deprese může probíhat pod poměrně atypickým klinickým obrazem jako jakási rozladěnost, uzavírání se do sebe a poruchy chování. Je ale pravda, že ve vysokém věku je někdy deprese úporná, mnohem hůře léčitelná, spojená s vyšší mírou beznaděje a vyšším rizikem sebevraždy. To jsou přídatné faktory, jež souvisejí jak s vyšším věkem, tak s opuštěností a s omezenou fyzickou zdatností.  

Slovo deprese již není takové tabu jako dřív a také čím dál víc lidí přiznává, že onemocněli depresí. Neumím si však představit, že by někdo o sobě řekl „jsem dementní“ nebo „mám schizofrenii“, přestože nemocných jsou mezi seniory tisíce a postižení se za to většinou moc a moc stydí. Tady se používá pro nás nezvyklé slovo destigmatizace, které v podstatě znamená odstranění negativních předsudků. Ministerstvo zdravotnictví nyní usiluje právě o destigmatizace. Co by mohli udělat sami lidé, zejména my starší, aby ti nemocní dokázali o své nemoci promluvit. Nebo je lepší, když to svému okolí nesdělí?
S destigmatizací je to těžké. Být nemocným seniorem, nechal bych ji opravdu raději na těch, kdo v psychiatrii pracují a kdo se snaží její obraz změnit. Nemocných jako takových se destigmatizace týká převážně tam, kde jde o významné či všeobecně známé osobnosti, jež by přiznáním své poruchy mohli jít vzorem ostatním a negativní punc, jenž ta která porucha s sebou přináší, umenšit („podívejte, takový skvělý herec a on byl bipolární“). Nemyslím si, že je na laické veřejnosti, aby nutila nemocné o své nemoci promlouvat. Buď musím jít příkladem sám nebo mohu uvést příklady těch, kdož k tomu svolili, ale nemohu vystavit riziku ztráty reputace či povolání nebo přátel ve stále ještě poměrně stigmatizované oblasti někoho, kdo se sám za svou nemoc stydí.

Za nemoc se nyní považuje i demence, která má různé druhy. Avšak mnoho lidí říká, že demence je prostě nevyhnutelná daň stáří. Takže je to nemoc, nebo není? A jestliže je, dá se léčit?
Demence je skutečně nemoc, ale také máte pravdu, že určité poruchy paměti nevyhnutelně k postupujícímu věku patří. Jenomže mezi tzv. benigní stařeckou zapomnětlivostí a např. Alzheimerovou demencí je skutečně rozdíl, který lékaři umí zjistit a který s sebou také nese různou prognózu do budoucna. Demence se zatím nedá vyléčit, ale dá se léčit. Čili mohou se její projevy mírnit a její nevyhnutelné postupování zpomalit.

Nás bude nejvíc asi zajímat, jestli se dá vzniku demence i předcházet. Postihne nutně každého? Jaká je „demence prevence“ (smím-li si zaveršovat)?
Jednoznačná prevence rozvoji demence není, ale jsou obecné zásady zdravého životního stylu, které výskyt demencí, ať již způsobených příčinami cévními, metabolickými či degenerativními snižují. Mezi takové zásady patří konzumace alkoholu pouze v minimálním množství (1 sklenička vína denně), nekuřáctví, dostatek zdravého fyzického pohybu a střídání duševních aktivit tak, aby nebyly vyloženě stereotypní a aby zaměstnávaly mozek. Demence nepostihne nutně každého, ale bez podrobného genetického vyšetření není možné její výskyt předvídat; a ani v případě tohoto vyšetření není jasná příčina. Genetické vlohy (např. nositelství určité varianty genu pro apolipoprotein) pouze mění pravděpodobnosti, s jakou se demence může vyskytnout.

Pojďme ještě od konkrétních nemocí k běžným projevům stáří, mezi něž patří částečná ztráta fyzických a duševních sil, trvalé zdravotní omezení (zejména v pohybu a vnímání), zhoršování paměti. Se stářím je však často spojen i růst závislosti na jiných, určitá společenská izolace (ubývají kontakty), špatná nálada, někdy chudoba a osamělost. Jaký význam vlastně má, aby si člověk udržel kontakty s ostatními lidmi a denně s některými komunikoval? Mám na mysli jak příbuzné, tak sousedy či kamarády. Řada výzkumů naznačuje, že nebýt sám a komunikovat je to, co nikdy nesmí chybět, chceme-li si udržet pěkné stáří i v pokročilém věku…
V této otázce jste si vlastně odpověděl sám. Izolace a samota je skutečně vysokým rizikovým faktorem pro rozvoj negativních projevů stáří, včetně duševních poruch, a naopak pestrá a čilá komunikace a humor jsou docela dobrou duševní hygienou k udržení pěkného stáří i v pokročilém věku. Velmi důležité je životní nastavení a způsob, jakým „čteme“ skutečnost. Ví se, že pozitivně a optimisticky naladění jedinci, otevření vůči světu a vůči druhým, jsou na tom o poznání lépe než škarohlídi.

V celém světě se stále více uznává, že osamělost je ve stáří stejně vážným nebo dokonce vážnějším zdravotním problémem než obezita, rakovina nebo srdečně cévní nemoci. Je to kvůli velkým zdravotním důsledkům, které osamělost přináší. Potvrzuje se vliv osamělosti na výskyt srdečních onemocnění včetně infarktů a Alzheimerovy choroby. Můžete ze své psychiatrické praxe říci, jaké účinky má osamělost na duševní zdraví starého člověka?
Máte pravdu, že osamělost je rizikovým faktorem srovnatelným s ostatními riziky, ať už kardiovaskulárních chorob nebo duševních, zejména deprese. Je to však zároveň bohužel okolnost, kterou změnit není vždy v silách dotyčného jedince. Osamělost někdy přináší osud, ale my mu můžeme buď vycházet vstříc, nebo se mu, v mezích svých možností, ubránit. A v tom je prostor pro naši vlastní snahu.

 Z rozhovoru s panem profesorem i z odborné literatury mi vyplynulo pár poznatků: Dá se říci, že stárnutí je dáno už geneticky a nelze se mu vyhnout, avšak jeho projevy lze zmírnit či oddálit tím, jak žijeme. Časopisy a knihy jsou plné rad, co dělat, chceme-li se dožít co nejdelšího věku v pokud možno plném zdraví. Zkusím je shrnout: správné stravovací návyky a složení stravy (ideálně tzv. středomořská), dostatek přiměřeného pohybu a tělesné činnosti (nemusí to být lyžování, stačí pečovat o zahradu a chodit denně na vycházky), vyhýbat se stresu (kam nepatří jen rozčilování, ale třeba i noční směny nebo nezvládání příliš mnoha úkolů), usilovat o dostatečný a kvalitní spánek bez léků a cvičit mozek (protože i to je vlastně lidský orgán a nicneděláním by zakrněl). Sám bych k tomu ještě dodal, že důležité je zůstat aktivní, dělat něco i mimo okruh nejbližší rodiny. Chodit do nějakého zaměstnání aspoň na částečný úvazek, být dobrovolníkem v obci či neziskové organizaci, věnovat se koníčkům, k nimž jsou třeba kamarádi a nedají se dělat o samotě. Není to tak těžké, vždyť to dělají i tisíce jiných. A dělají to pro svůj vlastní, dlouhověký a přitom kvalitní život.

 

psychika rozhovor
Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?