Vila Kristýna je mým domovem

Nedílnou součástí obyvatel naší obce je i padesát klientů, kteří žijí v Domě s pečovatelskou službou Na Bukovci. Nikdo neví, proč dům dostal jméno Kristýna. Domácí romanticky říkají, že žijí ve „vile Kristýna“. Jak se jim zde žije?

Již deset let je Dům s pečovatelskou službou i domovem paní Marie. Pojďte se seznámit s jejím příběhem.
Do Mikulovic se přistěhovala se svým manželem v roce 1958 jako čerstvě vdaná mladá pani. Její manžel, voják z povolání, sloužil na zdejší vojenské posádce. Dvacet let bydleli v nájmu. Poté si postavili velký rodinný dům.
Marie pracovala 33 let v dětských jeslích. Skoro denně šlapala do kopce, na kterém stály jesle. Za tuto dobu se starala o všechnu mikulovickou drobotinu. Tehdejší jesle s obrovskou zahradou byly zavřeny po roce 1989. Zrekonstruovaný objekt začal k nelibosti obyvatel obce chátrat.

Pak přišel konečně rok 1998 a zavřené jesle se přestavěly na Dům s pečovatelskou službou. V říjnu téhož roku se sem nastěhovali první tři obyvatelé. Znovu se sem vrátil život. Jen děti na začátku životní cesty vystřídali senioři, aby zde prožili spokojené a důstojné stáří.

V současnosti má dům 52 bytových jednotek, z toho ze dvou bytů jsou potřebné kanceláře pro zajištění provozu a jeden byt je plně zařízený jako byt pro krizové situace v obci a jinak je využíván jako pokoj hostinský.
V prosinci 2008 paní Marie ovdověla a jejich dům najednou zel prázdnotou. Jediný syn měl už v té době postavený vlastní dům, ale k mladým jít nechtěla. To by nemuselo dělat dobrotu, tak jak to bývá. Marie věděla, že pokud zůstane sama ve svém domě, situaci nezvládne a utrápí ji nejen starosti o dům a zahradu, ale především samota.

Vzápětí přišlo rozhodnutí a v březnu 2009 se již stěhovala do nového domova. Vrátila se tam, kam odjakživa patřila, vrátila se domů, na místo, kde prožila větší část svého života. Na místo, kde jí bylo vždy dobře, neboť svou práci milovala. Nikdy tohoto rozhodnutí nelitovala.
I po deseti letech je schopná se o sebe postarat a přitom má jistotu silného zázemí. Klienti v DPS mají každý svůj samostatný byt. Přitom však nejsou sami, scházejí se nejen „na kus řeči a kafíčko“ ale i při různých organizovaných činnostech. Všichni zaměstnanci bez výjimky se snaží ulehčit a zpříjemnit jim stáří. Je jen na nich, do jakých aktivit se zapojí. A těch aktivit opravdu není málo. Zmíním jen namátkou paměťové cvičení, sportovní aktivity, různé společenské hry, ale také třeba promítání filmů, společné pečení cukroví, štrůdlů, rukodělné tvoření, divadelní či čtenářský kroužek. Nesmím zapomenout ani na Virtuální univerzitu 3. věku a nebo seniorskou Akademii. Nikdo nikoho nenutí, aby se zapojil do jakékoliv činnosti. Vše je podmíněno zájmem daného člověka.
Mezi radostné chvíle seniorů patří také návštěvy dětí z mateřské školky a základní školy. Nenásilně se tak propojuje život generací v obci.
Senioři zde žijí v krásném, čistém prostředí. V přilehlé zahradě plné květin mají také venkovní posezení a mimo to stroje na cvičení, venkovní fitko.
U seniorů je důležitá dostupná lékařská péče a její zajištění je Na Bukovci prvotřídní.

Vypadá to až příliš idylicky? Možná. Ale vše, co již bylo napsáno, potvrzuje usměvavá paní Marie.
Vždy se najde nějaký nespokojenec, kterému vadí to nebo ono. Ale takový člověk by nebyl spokojený asi nikde. Možná v královském paláci, kde by měl vše zadarmo.

A odkud to všechno vím?
Již tři roky chodím do Domu s pečovatelskou službou číst knížky. Za ty tři roky jsme jich přečetli pěknou řádku. Romány, detektivky, knížky fejetonů. Tak pozorné posluchače, jako mám já v našem „čtenářském klubu“, bych přála třeba učitelům ve škole.
A co z toho mám? Přece dobrý pocit, přátelé.