Krajinou putuje peloton. V čele kráčí soudružka učitelka, uprostřed pochoduje třída rozjívených puberťáků. Konec útvaru tvoří pedagogický dozor Vendelín Opršálek. Je to rodinný podnik. Žáci místní osmiletky právě absolvují školní výlet – putování. Třídní učitelka Božena Opršálková vždy uchopí šestou třídu, a tu přivede do osmičky. Každým rokem je putování o jeden den delší. Je doba kruté totality. Ještě dlouho nebude poslanecká sněmovna projednávat zákon o ochraně dětí před zlými pedagogy. Třídní učitelka tak často vyřeší kázeňský problém dobře mířenou fackou.
Dnes, kdy žijeme v zemi lidských práv pro darebáky, jakékoliv absence lidských povinností, a kantor se stává často nehájenou zvěří, potřeboval by takový školní výlet alespoň čtyři pedagogy. Tehdy to zvládla rodina Opršálkova ve dvou.
V čele kráčí generál a absolutní monarcha. Pedagogický dozor na konci poslouchá léta řeči uvnitř sestavy. Uši nevypneš. Udivuje jej kultivovaná mluva dětí a opravdu vtipné a rozumné rozhovory. Teprve po letech slyší mladé lidi, procházející železničním vagónem a nestačí se divit. Ta parta není schopna utvořit souvislou větu bez frekventovaného slova vole. Zapeklitý problém. V mysli se uhnízdila vtíravá otázka. Kdy přestali mluvit? Napadá jej požádat Ústav pro jazyk český, aby slovo "vole" bylo uznáno jako mluvnický tvar!
Putování končí jízdou vlakem z Českých Budějovic. Dráhy opět zabodovaly. Zadanou půlku vlaku pro výletníky zajistily. Uniklo jim ovšem, že motoráček má jen tři vozy a je natřískán cestujícími. Všechny děti jsou usazeny, do zadané poloviny ovšem přistupují na stojačku další cestující. Za jízdy zjišťuje učitelka Božena, že vojáci v uličkách nestojí. Natlačili se mezi sedící holky. Najednou sedí všichni. Některé holky sedí vojákům na klíně, jiné se tísní ve třech na jednom sedadle. Tu a tam se mezi dvěma děvčaty objeví voják. Příšerný řev rozřízne štěbetání bavící se mládeže. Třídní učitelka a manželka v jedné osobě dokáže ječet s kadencí motorové pily. Rázem vše utichá. Po chvíli opět stojí vojáci mezi uličkami. Jsou to naštěstí kluci z vojenského gymnázia. Mazáci by jistě uječenku poslali někam!
Vendelín by musel zakročit! Tento mírný člověk by v konfrontaci s branou mocí jistě dopadl všelijak. Naštěstí byl klid až do Jihlavy. Akorát pedagogický dozor, pan Vendelín, četl knížku, aniž mu dávala písmena jakýkoliv smysl.
Na Chopoku se ztratilo šest kluků. Hustá mlha, hřeben v mléčném oparu. Třídní učitelka Božena je na pokraji nervového zhroucení. Třese se jako ratlík, vytřeštěně zírá do mlhy a křečovitými prsty svírá šálek horkého čaje. Rýsuje se těžký průšvih.
,,Neblázni, ti kluci už jsou dávno dole na základně a hrají tam fotbal. Chtějí se ukázat před holkama!“ Takto chlácholí manžel a pedagogický dozor rozklepanou velitelku. Stalo se!
Na loučce poletují ztracenci za kopacím míčem. O kantorku se pokoušejí mrákoty. Šestice pohřešovaných frajerů se honí za mičudou. ,,Holky, to čumíte!“
Učitelka je zelená vzteky. Ječí, až přeskakuje hlas. Manžel ji musí držet oběma rukama.
,,Nechám je nastoupit, dostanou veřejně přes hubu. Veřejně před všema holkama!“
,,Běž si odpočinout, já to s nima vyřeším po Foglarovsku!“ řeší celou situaci manžel Vendelín.
Vendelín Opršálek je narušen Foglarem, skautingem a jinou úpadkovou ideologií. Zavelí:
,,Pozor! V řad nastoupit! Směr Demenovská dolina, směr přímý, pochodem vchod!“
Sám se staví do čela šesti provinilců. Budou za trest pochodovat v uzavřeném tvaru za zpěvu pochodových písní! Za zpěvu písně Na tu svatů Katerinu mizí za obzorem.
Vendelín má tuhle vizi. Za obzorem dá klukům rozchod. Na dvě hodiny zmizí trestní rota z dohledu generála. Velitel zalehne do trávy a klukům dá rozchod. V přiměřený čas se sejdou, seřadí a hrdě se vrátí na základnu z dálkového pochodu a s pochodovou písní na rtech. Plán však dostává vážnou trhlinu.
,,Soudruhu, nám se to líbí, my chceme pochodovat!“
Je to rána. Vendelín má namožené achilovky. Kterýsi blbec mu poradil, vzít si do hor těžké boty se železnou špicí! Takové se používají v hutích, aby zabránily pracovnímu úrazu. Těžké křápy se stávají mučícími nástroji na zubožených nohách. Alpinista se sotva vleče. Z posledních sil se dopotácí v čele šesti čilých mladíků do Demenovské doliny. Tam dává rozchod a rotu milostivě rozpouští. Promíjí delikventům velkoryse zbytek trestu a posílá je na základnu. Udělal jediné možné rozhodnutí. Zpět by se v čele trestní roty nedokázal normálním tempem na základnu vrátit. Boty na rameni a naboso, vydává se velitel na základnu. Zakrvavené ponožky zahodil cestou. Mladíci už dávno hrají na loučce fotbal. Zmožený pedagogický dozor se plouží co noha nohu mine. Na základnu se dobelhal za tmy. Stal se obětí zcestného humanistického názoru na výchovu mládeže. Dobře mířené facky by byly daleko lepším řešením. Druhý den leží na kavalci a čte Remarkovu Jiskru života. Děti hrají venku čile závodivé hry. Skotačí s nimi i soudružka učitelka.
Příští rok jde stejná komunita, jenže o rok starší, cestou z Chopoku. Pedagogický dozor jde opět na konci pelotonu. Je krásně a Vendelín si hvízdá Tuláckou od Rudolfa Piskáčka. Najednou se ledviny přihlásí o své právo. Patřičný úkon se odbývá za balvanem. Peloton se však poslednímu poutníkovi vzdálí. Ten jde volným tempem dále. Ale co to! Za zatáčkou se objevuje soudružka učitelka Božena v čele útvaru. Celá tlupa jde proti Vendelínovi. Generál v čele sestavy totiž dole narazil na šipku, směřující nahoru. Vydal se bezmyšlenkovitě směrem, který šipka vyznačila. Recesisté jej ochotně následovali. Kdyby se Vendelín včas schoval za kámen, jistě by se celá výprava vrátila opět na předtím opuštěnou horu!
Jak běží čas, je Vendelín na konci pelotonu vyměněn kvalitativně lepším nástupcem. V čele i na konci je pedagog. Vendelín slouží pak až do roztrhání těla Českým drahám. Nový kolega slouží pelotonu a soudružce učitelce. Takový je život.
,,Vendo, jedeme s kolegou Hambálkem opět na čtyřdenní putování. Vypracuj nám, prosím tě vlaková spojení. Jseš železničář a máš to v malíčku,“ lichotí manželka.
Železniční úředník pak pátrá v jízdních řádech. Je zvyklý plnit své povinnosti pořádně a beze zbytku. Mezitím se mu doneslo, že manželka Božena zahořela hříšnou láskou právě k tomu kolegovi, se kterým má absolvovat plánované putování. Je to veřejné tajemství. Narozdíl od jiných paroháčů je Vendelín spolehlivě informován a sám má také máslo na hlavě. O nějaké zášti nebo pomstychtivosti, nemůže být řeči. Vendelín si říká: ,,Nač má moje žena chodit za kovaříčkem, když má doma kováře!“ Trasu vypracoval s precizností sobě vlastní. Jednotlivé spoje zdůraznil barevnými pastelkami.
Výprava odjela. Po návratu přichází nenávistný výstup.
,,Jseš padouch a hnusný intrikán!“ soptí bledězelená rozzuřená žena.
Drsná pravda vyšla najevo později.
Celá třída, s oběma zamilovanými pedagogy, proseděla celé odpoledne na mezi někde u Třeboně. Byli obtěžováni stovkami komárů. Vendelínem vyhlédnutý a naplánovaný vlak jezdil jen v některé dny podle potřeby.
Padouch Vendelín Opršálek se stal hnusným intrikánem a mstitelem zcela proti své vůli!
