Když jedeme na dovolenou, prošmejdíme v daném místě a okolí, co se dá, zkrátka jsme ty typy „jedním zadkem na deseti místech“, protože se tam už obvykle nevracíme a příště jedeme zas jinam, abychom poznali další kraje. V reálu to znamená, že jedeme-li na ostrov, přeplavíme se zároveň i na ten vedlejší, pokud možno. V minulosti si z nás dělaly děti legraci, že si vlastně hrajeme na Kristiány (podle filmu s Oldřichem Novým) – přes rok nenápadní úředníci a o prázdninách roztočíme skoro všechno, co jsme za rok vydělali, na nějaké té zahraniční cestě. S cestovkou na místní výlety pak nejezdíme, všechno si chceme „očuchat“ sami a jít kolikrát tam, kam cestovky s výletníky nejezdí. Předem děláme itineráře cesty, co všechno chceme vidět, a vezeme tašku map.
Asi vás zklamu, nevyrazili jsme do Gobi ani na Kalahari, jeli jsme s obyčejnou cestovkou jen na „obyčejné Kanáry“.
Na cestu objevů jsme si půjčili malé auto z půjčovny a hurá na západní pobřeží, ta bývají vždycky nejzajímavější. Přejeli jsme půlku ostrova a na západě se kochali vysokými útesy a rozbouřeným mořem pod nimi. Nazpátek pojedeme jinudy, vracet se nebudeme, to je naše heslo. V půlce cesty zpět jsme konstatovali, že jedeme pořád stejnou, nehostinnou krajinou a že vlastně pořádně nevíme, kde jsme. Podle map jsme to jen matně tušili, nebylo tam totiž nic zakreslené.
No, konečně se objevila nějaká cesta! Sice trochu kamenitá, ale co se dá dělat. Vydali jsme se po ní. Kamenů přibývalo čím dál víc a taky byly čím dál větší a naše malé, nové autíčko po nich skákalo jak blecha. Náhle se mi rozsvítilo: vždyť to je vádí – vyschlé řečiště! My tady to auto zničíme, něco se nám vespod urve a budeme namydlení, vrať se, žádala jsem manžela. Kam se mám asi tak vrátit? Jedu dál, přece to musí někde končit! A tak jsme skákali přes kameny asi dvě hodiny hlemýždím tempem. A najednou opravdu konec!
Zůstali jsme trčet před zdí z velikých kamenů vysokou asi 3 metry. Před námi zeď a za námi dvě hodiny cesty přes šutry zpět…vlevo ani vpravo nic, pustina a z hlubokého vádí se nedalo po žádné straně vyjet…ale co to, přece něco vidím – nedaleko stojí dům, jestli to není fata morgána! Půjdu se zeptat na cestu, rozhodla jsem se. No, to ať tě ani nenapadne, zařval manžel. Znám ho, než by se zeptal na cestu, radši si nechá zaživa uříznout nohu. Už už jsem otvírala dveře, ale pak mi zatrnulo. Co když je to nějaký Batesův motel, kdo může bydlet v takové pustině než blázen? A ta zeď tady – no jasně, postavil to, aby už nikdo nemohl dál. Za chvíli se vyřítí s lopatou a ubije nás !!! Udělalo se mi špatně – dcery patrně napadlo něco podobného, byly bledé a začaly taky požadovat obrácení auta a cestu zpátky.
Z vádí jsme se vykodrcali skoro za tmy. Neustále jsem se ohlížela, jestli za námi neběží Bates s lopatou. Možná byl někde v supermarketu nakoupit, měli jsme štěstí. Jsme na ostrově, tak nemůžeme nic zkazit, když pojedeme pořád po pobřeží, a to by bylo, abychom nedorazili nakonec do civilizace - rozhodl muž. Měli jsme hlad, žízeň a pořád se nám zdálo, že nadskakujeme, ačkoliv jsme už jeli po rovině. Šťastně jsme se vrátili, auto to taky přežilo a dovezlo nás, ale mou hlavou se táhly chmurné myšlenky: co kdyby auto vypovědělo službu, mobily tenkrát nebyly…viděla jsem titulky v novinách: Ve vádí na Kanárských ostrovech se našly vysušené ostatky čtyř ztracených českých turistů!
Tak tohle tedy už nikdy víc, radši se usmažím příště někde na pláži!
