Panenky

Moje maminka ráda kreslila obličejíky panenek. Jako hodně malá holka jsem to zkoušela po ní. Mezi námi byl 40 let rozdíl, takže si vlastně svou maminku pamatuji jen jako ženu středního věku a později. Maminka mě vždycky pochválila, když se mi nějaká tvářička povedla. Se sebou ale byla čím dál nespokojenější, tvrdila, že se jí hezké obličeje nedaří, a vyslovila své přesvědčení, že už nedokáže namalovat mladou tvář, protože už sama není mladá. Pak kreslit přestala úplně.

Když jsem začínala učit němčinu, přinesla mi jedna dívenka památník. Bylo to v té době velmi rozšířené. Neuměla jsem jí namalovat nic, než panenku. Měla velký úspěch, a tak holčičky nosily památníky jedna za druhou. Učila jsem v mnoha třídách a rozdala jsem desítky panenek.

Zástupce ředitelky, starší pán, mě vždycky ve sborovně pozoroval, jak neuměle výtvarničím s fixy, a s úsměvem konstatoval, že vlastně v drobných obměnách maluji stále sama sebe. No, jako ty panenky jsem určitě hezká nebyla. Ale od 18 let jsem si výrazně líčila oči podle rady kohosi, že ve tváři se má zdůraznit to nejhezčí, takže jsem mrkací panenku možná trochu připomínala.

Včera jsem si po letech jeden obličej jen tak propiskou zkusila. Měla jsem při tvorbě v sobě trochu nejistoty. Platí maminčino tvrzení, že jako starší už mladý obličej nestvořím? Platí tvrzení našeho zástupce, že v obměnách maluji stále sebe? Tak nevím. Posuďte sami.