Letos to přišlo zcela nečekaně. O víkendu jsem hlídala vnoučata a naše malá princezna mi předváděla, jak umí vydržet bez plenky. Svou potřebu dávala najevo slůvkem „kakat“. Jako vzorná babička jsem vždycky přiskočila, přistrčila jí nočník a sundala jí kalhotky. Najednou to heslo ale přestalo fungovat. Naše princezna sice volala „kakat“, ale svléknutí kalhotek se vehementně bránila. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy se snažila dosáhnout na můj tablet. Říkala slovo „krtek“, ale v jejím podání mi to znělo stejně jako „kakat“. Miluje pohádky o krtečkovi a dobře ví, že jí je mohu na tabletu pustit. Byla jsem tak ráda, že jsme se dorozuměly, že jsem jí skutečně pohádku na tabletu pustila. I když s vědomím, že snacha by to neviděla ráda. Pohádku o tom Jak krtek ke kalhotkám přišel jsme si spolu prožili. Ona seděla, dívala se a skoro ani nedýchala. Já jsem jí občas vysvětlovala, co krteček dělá a proč. Vnoučata vídám jen občas, a tak jsem si tuto vzácnou chvilku docela užila.
Když vnoučata odjela, upravila jsem byt do původní podoby a uvařila si kávu. Konečně jsem nemusela být ve střehu! A patrně v návaznosti na krtčí pohádku mě napadlo, co asi v lednu dělají krtci na naší zahradě? Dá se to bohužel dost snadno odhadnout. Naši zahradu krtci navštěvují pravidelně každou zimu, a to navzdory různým preventivním opatřením. Kdysi jsem se dozvěděla, že krtci nemají rádi hluk, a tak při zazimování zahrady „osázím“ různé kouty zahrady kovovými tyčkami s umně vyrobenými větrníky z plastových lahví. Jakmile trochu fouká, větrníky nepříjemně chřestí. Zdá se však, že to krtkům zas tak moc nevadí. Trávník i záhony jsou na jaře stejně rozryté a pokryté krtčími hromádkami. A pohled na ně není vůbec radostný...
V noci se mi o naší zahradě dokonce zdálo. Přicházela jsem k ní po cestě pokryté sněhovým popraškem. Příroda kolem byla mlčenlivá, nebe šedě zamračené. Už od branky jsem viděla to, čeho jsem se obávala. Z tenké vrsty sněhu v místech, kde je trávník, vykukovalo mnoho hnědých kopečků. A na tom nejčerstvějším z nich stál na špičkách malý roztomilý krteček v modrých kalhotkách a radostně mi mával. Naštěstí jsem se nedozvěděla, co jsem v tom okamžiku udělala. Probudila jsem se ze spánku a zamumlala si něco v tom smyslu, jak to, že co člověk přes den prožije, může ovlivnit jeho sny.
Další noc se sny o zahradě objevily znovu. Tentokrát není zima, je docela teplo. Já pracuji v rohu zahrady a lopatou přehazuji kompost. Kompost je jedno z míst na zahradě, které mám ráda pod svou kontrolou. Je to důležitý zdroj zeminy pro mé záhony. Hlídám, aby tam nikdo z rodiny nedal věci ke kompostování nevhodné, občas ho prosypávám vápnem a v létě ho sem tam proliji vodou, abych urychlila tlení. Vlastní přehazování kompostu je fyzicky docela náročné, a tak se k němu snažím přemluvit nějakého mužského člena rodiny. A když se to nepodaří, tak se to snažím nějak zvládnout sama. Většinou házet lopatou dlouho nevydržím a pot ze mě leje stejně jako teď ve snu. Bolí mě celé tělo, odhodím lopatu a jdu si lehnout na lehátko do stínu. Je hrozné vedro. Zapomenu se napít, ale už nemám sílu vstát. Za chvíli by se měly vysunout hlavičky zavlažovacího zařízení a rozstřikovat vodu. Představuji si, jak mě drobné kapičky vody osvěžují a chytám je do úst...
Zavlažovací zařízení konečně začíná pracovat, hlavičky se vystrkují z trávníku. Ale toto? Vody vyteklo pár kapek a pak už nic. Nemůžu pohnout rukou, nemůžu vydat ani hlásek. Tělo mám rozpálené jako horkou plotnu. V tomto okamžiku se probouzím ze sna. Naštěstí můžu vstát, i když mě bolí celé tělo. Jdu do kuchyně a zasyčí do mě sklenice vody. Sahám si na čelo a konečně jsem to pochopila. Mám teplotu a teče mi z nosu...
