V naší pětičlenné rodině jsme peněz mnoho neměli, a tak nebylo ani moc dlouho žádné auto. Ale já jsem ráda jezdila na kole, doma jsem měla starší jízdní kolo Ukrajinu, na které jsem vozila i děti do vzdálenější školky - měla jsem tam umístěnu sedačku - kolo bylo těžké, ale byla jsem mladá, a tak jsem to "celkem" zvládala.
Každé vánoce jsme jezdívali všichni na vesnici k mým rodičům na Drahanskou vrchovinu - samozřejmě autobusem, výprava s kočárkem a dvěma dalšími menšími dětmi byla náročná, ale zvládnutelná.
Byl rok 1974, kdy jsme zase přijeli na Štěpána na návštěvu a můj nejmladší 14letý bratr - kutil mi ukázal svoje vylepšené kolo...
Na smeťáku nedaleko vesnice našel vyřazený volant ze Škody 1000 MB a tím si svoje kolo upravil. Když to uviděly moje malé děti, tak byly také nadšené a hned mne prosily, abych je na kole povozila. Byla jsem zvyklá je vozit, takže jak mi můj nejmladší syn odpoledne usnul, tak jsme se všichni vypravili na boční silnici, kde tehdy skutečně nikdo nejezdil a začali jsme tam přímo bláznivě dovádět. Jízdu na kole jsem střídala se sáněmi, děti byly přešťastné a já si tehdy ve svých krásných 28 letech připadala na zasněžené opuštěné silnici s kolem a dětmi - ne jako pirát silnic, ale jako jejich strážný andílek s křídly. A už jsme se všichni těšili, až tam přijedeme v letních dnech, že zase budu děti tak vozit.
Jenže na jaře mého bratra na tomto kole zastavil tehdejší příslušník VB. Ten ovšem neměl nebeská křídla, ale nebezpečný blok a ihned mu nařídil dát kolo do původního stavu a napsal mu pokutu 100 Kč. Jizdní kolo nebylo pochopitelně vybaveno na silnici podle předpisů - nemělo ani přední brzdu, světlo, ani bezpečný zvonek, který tehdy všechna jízdní kola mívala, ne jako dnes...?
Kde by vzal tento vystrašený chlapec peníze na pokutu? Zaplatit to pochopitelně musel tatínek, který se ale napřed hodně nazlobil a můj bráška obdržel tělesný trest, který určitě nebyl mírný /v té době to asi nikomu nevadilo.../
Jízdní kolo se muselo ihned upravit do původního stavu.
Takže tím pro mne i moje děti skončilo nádherné, nadšené a opojné i bláznivé ježdění sice jen s malou částí Škody 1000 MB, ale na památku mi naštěstí zůstala alespoň tato fotografie...
Já sama jsem jezdila už od 14 let na tatínově mopedu, později si udělala i řidičák, v 18 letech jsem měla řidičák na motorku. Občas jsem jezdila bez řidičáku v zaměstnání, když bylo potřeba někam rychle dojet i traktorem nebo jsem při brigádách na poli popojížděla větším nákladním autem, takže jsem byla celkem zručná a odvážná řidička...
Auto jsme si koupili až v roce 1978, ale můj manžel usoudil, že ženy za volant nepatří - proto mi zůstalo jen to ježdění na kole. Ale auto jsme moc dlouho neměli a když manžel těžce onemocněl, tak se prodalo. Protože jsem velmi brzy ovdověla, tak mě samotné už stačilo jízdní kolo a to i na výlety s mnoha mými vnoučátky.
Takže já určitě v nádherné, bezpečné a luxusní Škodě Karoq, která byla vyznamenána v roce 2018 titulem Auto roku nepojedu.
V tomto příspěvku totiž nepopisuji cestu se Škodovkou, ale jen přešťastné, odvážné a přímo opojné naše zimní dovádění na kole před 45 roky jen s jejím vyřazeným volantem...
Ovšem moc tuto určitě velmi zajímavou a přímo prestižní jízdu přeji budoucímu vítězi nebo vítězce soutěže a jsem milé redakci za tuto originální, nápaditou a veselou soutěž velice vděčná, protože i já jsem mohla přispět svým nepatrným příběhem z mého mládí...
