Možná jí někdy nepřál osud, anebo měla příliš tvrdou “součkovskou” hlavu, přesto jí dodnes zůstalo mnoho obdivovatelů. Patří k nim nejen ti, kteří jí chodili tleskat do hledišť divadel, ale i ti, jimž učarovala mimo “prkna, znamenající svět”. Dostalo se mi krásného daru: mohla jsem být součástí obou těchto skupin.
Kroky vedené bezprostředností
Stanislavase narodila ve středočeské obci Velim v roce 1923 jako první ze čtyř dětí Karla a Miloslavy Součkové. Když trochu povyrostla, do zpěvu ji opravdu nikdo nemusel nutit, patřil totiž k běžnému životu celé rodiny. Velmi talentovaní byli také její dva bratři, Jaroslav a Jiří. Prvně jmenovaný to dotáhl až na naši první scénu. Po ukončení místní měšťanské školy dojížděla do Kolína a od podzimu 1939 začala navštěvovat Hospodyňskou školu v Chrudimi. Hospodyňka z ní sice vyrostla báječná, ale pobyt v Chrudimi ji paradoxně pootočil poněkud jiným směrem. Zjistila zde totiž, že zpěv pro ni znamená více než pouhou zábavu. Nesmírně ji ovlivnil rok, během něhož navštěvovala hodiny profesora Josefa Masopusta, zkušeného pedagoga s dlouholetou praxí. Bezpečně poznal, jaký má před sebou talent.V letech 1940-41 studovala pražskou konzervatoř, mající v té době několik výrazných pedagogických osobností. Klíčovou pro slečnu Součkovou byla profesorka Jaromíra Tomášková, která se věnovala především interpretaci písní. Její zásluhou mladá nadějná zpěvačka neustále rozšiřovala svůj repertoár. K písním přidávala též oratoria. Jako posluchačka 3.ročníku se poprvé ocitla na jevišti Národního divadla v dětské roli Janíčka v opeře “Dědův odkaz”.
Pod vedením paní Tomáškové studovala Stanislava dále hudební obor Akademie múzických umění.V lednu 1948 se ve velimském evangelickém kostele provdala za Jaroslava Ryšavého, rodáka z Bratislavy, který dokončoval v Praze Husovu fakultu, a poté se ujal duchovenské služby jako vikář kostela U Klimenta. 21. listopadu téhož roku se jim narodila dcera Hana, první ze tří dětí. Za čtyři dny poté putoval otec do vězení. Byl souzen s dalšímu 34 obviněnými v monstrózním procesu v Bratislavě, který měl jediný cíl: likvidaci evangelických intelektuálů. Amnestován byl v roce 1951.
Padesátá léta dolehla též na druhou část rodiny - Stáninu maminku Milušku a sourozence vystěhovali komunisté z tatínkova rodného statku.Zpěvaččino absolventské představení se konalo 13. května 1952 ve Státním divadle v Karlíně, kde se představila v roli Mařenky z “Prodané nevěsty”. A pak ji do Karlína angažovali. Přestože svou budoucnost nespojovala s operetou, přišlo řešení dané situace vhod. Prožila tu devět sezón. Šíře i úspěch jejího repertoáru vyvolávaly zvláštní situaci, patřila všude a zároveň nikam.Pomalu se blížila ke čtyřicítce. V roce 1961 se v divadelním souboru karlínského divadla neplánovaně sešla s dirigentem českobudějovické opery Emilem Křepelkou. V Budějovicích si právě její bratr Jaroslav odbýval své operní začátky… Slovo dalo slovo a Stáňa se během chvilky rozhodla “přestěhovat” rodinu do Českých Budějovic. Od podzimu se stala sólistkou opery Jihočeského divadla. V říjnu 1969 zde měla premiéru Smetanovy Libuše. Tehdy stanula na vrcholu svých tvůrčích sil.Po mnoha rolích i hostováních na jevištích v Brně, Praze, v Německu, Polsku, Itálii, Rakousku se 19. června 1974 definitivně rozloučila s operním jevištěm. Vždycky říkala, že odejde včas a počítala se značným předstihem. Nechtěla “strašit”, ale těšit, jak prohlásila i v několika rozhovorech. Udělala to s noblesou. A tak to u ní bylo se vším.
Malé ohlédnutí za pestrou kariérou
Repertoár Stanislavy Součkové obsahuje dlouhou řadu písní, operetních výstupů, operních árií, spolupráci a natáčení s rozhlasem, nepočítaně koncertů, včetně duchovních. Kdybychom chtěli vyjmenovat vše, co odzpívala mezi lety 1930 a 1995, hovořili bychom dlouho. Připomeňme si tedy aspoň některé z rolí. V roce 1930 poprvé vystoupila na veřejnosti ve velimském kostele s lidovou písní. To jí bylo sedm. Ve dvaceti dostala malou roli v opeře V. Nováka “Dědův odkaz” (ND). A pak už koncerty, operety a opery jen přibývaly. Z pestrého výčtu operet, v nichž vystupovala v Karlíně v letech 1952-1961 připomeňme Denisu z “Mam´zelle Nitouche” (F. Hervé), Leilu z “Tisíce a jedné noci” (J. Strauss), Euridiku z “Orfea v podsvětí” (J. Offenbach), Adélu z “Netopýra” (J. Strauss), Stázi z “Čardášové princezny” (E. Kálmán), Aubériovou z “Plesu v opeře” (R. Heuberger)…
Opery (1943-1974) tvořily hlavní náplň zpěvaččina repertoáru. Určitě bychom neměli zapomenout na “Libuši” ve stejnojmenné opeře B. Smetany, Barče v “Hubičce”, Mařenku v “Prodané nevěstě” (vše B. Smetana), “Rusalku” ve stejnojmenné opeře A. Dvořáka, Julii v Dvořákově “Jakobínovi”, Káťu v “Kátě Kabanové” L. Janáčka, Violettu v “La Traviatě”, Gildu v “Rigolettu”, Alžbětu v “Donu Carlosovi” (vše G. Verdi), Katrenu v “Krútňavě” E. Suchoně, Serenu v “Porgy a Bess” G. Gerschvina, Hraběnku z “Figarovy svatby”, Konstance v “Únosu ze Serrailu” (obě W.A. Mozart), “Halku” ve stejnojmenné opeře S. Moniuszka, Čo-Čo-San v “Madame Butterfly” G. Pucciniho a mohli bychom ještě dlouho pokračovat. Kalendárium koncertů, oper a operet tvoří závěr výstižné monografie Dagmar Blümlové, která také mně pomohla utřídit si řadu vzpomínek. Maličko upravený titul její knihy jsem použila si z dovolením vypůjčila.
Recenze hovořily jasnou řečí
Na jaře roku 2003 vyšlo k nedožitým osmdesátinám paní Stanislavy CD s výběrem árií Giuseppe Verdiho, Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka. Recenze v různých novinách a časopisech vypovídaly jasnou řečí. Pod titulkem “Libuše i Nitouche” napsal v Reflexu číslo 18, nezávislý publicista Jiří Černý. “Opožděná a dosud jediná albová pocta Stanislavě Součkové (1923-1997) už svým názvem Samozřejmá (CD Radioservis) vystihuje technickou virtuozitu, barvitý půvab a i přirozenou výslovnost nedoceněné koloraturní sopranistky. Její repertoárové rozpětí od operety až po Smetanovu Libuši (!) zůstává ojedinělé.” V časopisu Harmonie Vlasta Reittererová mj. uvedla: “Název snímku je případný. Stanislava Součková přijímala samozřejmě absurditu režimu, který jí znemožnil kariéru na první scéně, o zahraničí nemluvě. Samozřejmě žila i zpívala všechny své role-od operety k opeře, od lyrického po dramatický soprán. I nejstarší ještě monosnímky mají svou kvalitu, čistota hlasu, zvládnutá technika a procítěnost výrazu je i přes nižší technickou kvalitu patrná. Stojí za to pozorovat vedle sebe tak rozdílné role jako její “Nitušku”, Libuši a Rusalku.”
Tak si ji pamatuji já
Stáňu skutečně dobře vystihuje pojem “samozřejmá”. Poděkování učitě patří paní Blümlové a dalším, kteří stáli u zrodu knihy pod titulem Stanislava Součková: “Život operní pěvkyně” a již zmíněného “cédéčka”. Hlavní hrdinka obou opravdu taková byla. Mohu to říci proto, že byla také mou tetou.
Když opustila náš pozemský svět, chtěli velimští rodáci, abych o ní něco napsala do místních novin.Tehdy pro mě ale bylo jednodušší, aby to udělal někdo jiný. Někdo, kdo přece jen nahlížel “zvenčí” a nemusel pracovat s emocemi. Čas má však obrovskou moc: Nechá nás poodstoupit, srovnat si myšlenky. Mě a moje nejbližší s ní spojuje kus života, k němuž se ráda vracím. Jako dítě jsem se vždycky moc těšila, když měli “Ryšavci” přijet do Stániny rodné Velimi, kde jsme tehdy s rodiči a babičkou Miluškou bydleli. Stáňa totiž vládla kouzlem absolutní spontánnosti. Nemusela hrát. Ani na jevišti, ani v životě. Rozdávala radost a myšlenkovou volnost plnými hrstmi. Nebrala si servítky, když ji někdo napadl a cítila, že má pravdu. Každému na rovinu řekla, co si v té chvíli myslela. Považovala to jednoduše za správné. A my, ani ti kdo se s ní setkali, ji nikdy nebrali jako “divu” z jiného světa.
Do Velimi jezdila za svou maminkou a jedním ze dvou bratrů. Bez problémů se opásala zástěrou a pod jejíma rukama vznikaly úžasné pochoutky - smaženice, škvarky z hub, které by nikdo z nás v lese nesebral, bratislavské speciality,vynikající zelí, borůvkový koláč, podmáslová buchta… Já jí za odměnu připravovala poněkud méně vábné situace: roli krávy Čoudy, kterou kdysi mívali na statku, případně záchodové vězení, z něhož nebylo úniku. Nesmím však zapomenout, že si uměla najít vhodný okamžik ke zcela odpovídající odvetě. V milovaných “Budějicích” mi poskytovala mnoho let báječný prázdninový azyl. S její nejmladší dcerou Danielou, s níž jsme vymýšlely různé lumpárny, nás její rodina brala s ohromným pochopením. Dokonce tak, že podlehla mé vášni ke sportu a naučila se pečlivě sledovat tenisový Wimbledon, který tehdy vysílaly rakouské televizní stanice. Výjimkou ale nebyly ani fotbalové šampionáty. Stáňa i její manžel Jaroslav po týdnu “mrskali” sestavy týmů jako skuteční odborníci.
Nezapomenutelné zážitky mám i z jejího “tréninku” na řidičské zkoušky. Když jsem je sama skládala, nešlo nevzpomenout. K tomuto kroku se odhodlala ve svých 45 letech! Tenkrát byli ve Velimi a Jaroslav matince, jak jí láskyplně říkal, navrhnul, aby si vše vyzkoušela za “humny”. Když jsme na polní cestě směřovali do škarpy, ani nám moc nezatrnulo, určitě měla anděla strážného. Pak jsme vyjeli na silnici a co čert nechtěl, signalizace u závor začala “vysílat červenou”. Rysy nám tuhly v momentě, kdy jsme byli “čumákem” auta na první koleji a na střeše auta přistála závora. Stáňa se nijak nevzrušovala, na rozdíl od nás. Po několika neúspěšných pokusech, kdy už jsme začali zahajovat únik, zařadila zpátečku a bylo. Zkoušky pak úspěšně složila a brázdila silnice ještě řadu let. Každý z nás má nějaký dar. Stáňa krásně zpívala a stejně tak zvládala radosti i starosti běžného života. Nikdy nikomu nedala najevo, že umí víc, než jiní. Na jevišti i mimo něj byla svá. Prostě SAMOZŘEJMÁ.
Uměla vášnivě diskutovat, spontánně organizovat. Přijímat aplaus a kytice, vítězství i prohry. Obojího se jí dostalo požehnaně. Zvonivým upřímným smíchem strhávala ostatní, nebála se bojovat za druhé. Nikdy si nezadala s bývalým režimem. Mohla si “umést” cestičku, ale vůbec o tom neuvažovala. S největší pravděpodobností si tím pokazila nejednu příležitost, ale proti svému “já” nikdy nešla.
