Z nádraží Napoli Centrále jde průvod. Tři sta železničářů opustilo vlak z lehátkových vozů. Jdou do přístavu, odkud je loď odveze na ostrov Capri. Všichni účastníci mají v rukou papírové vlaječky. Podobné symboly české státnosti zdobí každé okno lehátkového vozu. Průvod budí všeobecnou pozornost. Na chodníku stojí lidé a mávají. Potomci Garibaldiho zdraví hrdý národ Husitů! Celý dojemný akt ruší přítomnost prodavačů suvenýrů. Mávají harmonikovými soubory barevných pohlednic a vykřikují:,,Dvacet korun!“
Vlak s českými turisty dorazil až na Sicílii. Nádraží v Catanii je hned u moře. Všude kolem jsou rozmístěny piktogramy zakazující koupání! Pobřeží není opatřeno plážemi, ale nevábnými kameny. Češi se koupou. Přítomní karabiniéři shovívavě přihlížejí. Výpravčí Fanouš Mariánek s manželkou Julií mají na den pět západoněmeckých marek a jeden pomeranč!
Na rázovitém náměstí před kavárničkou sedí pod slunečníkem čtyři lidé. Manželé Mariánkovi drží partu s kolegy z kupé. Jsou to manželé Říhovi z Prahy. Užívají si siestu. Těch pět marek stačilo jen na dva šálky kávy a dvě deci červeného vína.
Vtom zastaví před kavárničkou otevřený vůz. Z vozu vybíhají mladí lidé, obklopují české turisty a zvou je do auta.
,,Fanouši, to je sicilská mafie. Unesou nás a budou žádat výkupné. Viděla jsem to v televizi!“ varuje žena. ,,Co by si prosím tě na nás vzali?“ oponuje Fanouš. ,,Nikam nejedeme a šmytec!“ rozhodla žena.
Manželé Říhovi byli jiného názoru. Odjíždějí do neznáma. Jeden pomeranč na zbytek dne je na vlastenecké rozhodnutí slabou náplastí. Mafie ostrouhala mrkvičku!
Večer je vlak připraven na cestu k domovu. Chybí jen manželé Říhovi. Manželka Julie se samolibě usmívá. Z očí jí září pocit zadostiučinění a mysl hladí nevyřčená věta: ,,Měla jsem pravdu, ti ofrknutí Čecháčci se stali obětí své chamtivosti!“
Vtom zaskřípou brzdy. Přistane bourák. Z auta se vyvalí manželé Říhovi s rukama plnýma balíčků. Celé odpoledne byli hosty na soukromé pláži! Paní Jůlinka Mariánková z moravské vísky se stala obětí oficiální propagandy. Celou zpáteční cestu prozuří. Za hlavního viníka byl označen manžel Fanouš Mariánek. Jak jinak!
Za několik měsíců se na celou příhodu zapomnělo. Jůlinka jako učitelka se zúčastnila slavnostního shromáždění v jídelně školy. Všichni přítomní odsoudili pravicové oportunisty a podepsali patřičnou petici.
Jeden moudrý člověk pravil: ,,Jedině díky své národní povaze přežil tento národ v tak exponovaném prostoru tolik set let!“ Fanouš pátrá v paměti. Zná ve svém okolí pouze dva železničáře, kteří odsoudili okupaci v roce 1968. Jeden známý umělec se později přiznal, že i on protestoval. Jezdil autem vykřičet svůj nesouhlas do lesa. Zastavil na paloučku, otevřel okno a okupanti dostávali co proto. Okénko pak zavřel a odjel vystupovat do televize. Měl tam svůj vlastní program!
Také na Fanouše došlo. Vrátil se domů od prověrkové komise. Sklesle pozdravil ženu a pravil: ,,Právě jsem podepsal díkůvzdání za internacionální pomoc. Žádná okupace! Nevím, jak se v Praze zachoval pan Říha. Já mám ale takový dojem, že my dva bychom si dárky od těch Siciliánů vůbec nezasloužili!“
