Když nás koncem srpna 1968 narychlo odvezli z letního dětského tábora východoněmecké armády v Proře, kde jsme jako studentky byly na brigádě v kuchyni, na shromaždiště českých turistů k Rostocku a pak nás transportem dopravili až dolů na hranice, rozhodně mě nenapadlo, že se tam ještě někdy podívám, a to po mnoha a mnoha letech a v úplně jiné době.
Prora pro nás byla tehdy jen tábor a pár obytných domů, pošta, krámek a kulturní dům, kam nás občas odvezli na taneční družební večírek. Jinak byl všude kolem v lesích vojenský prostor, kam jsme nesměly vkročit.
Teprve poměrně nedávno jsem v jednom dokumentu o hitlerovské Třetí říši zachytila informaci o Proře. V 30. letech se tam totiž z rozhodnutí Hitlera začalo stavět obrovské rekreační středisko pro pracující, kteří tam měli načerpat síly do další práce a hlavně být připraveni na chystanou válku. V představách nacistických vůdců bylo, že objekt pojme naráz 20 tisíc rekreantů. Dovede si někdo z vás představit objekt s 10 tisíci pokoji? Stavět se sice začalo, ale megalomanský projekt byl s vypuknutím války přerušen. Za války a po válce se stávající části využívaly většinou jen pro vojenské účely.
Nebudu vypisovat podrobnou historii. Od 90. let se vpodstatě jedná o částečnou ruinu jakéhosi superdlouhého paneláku, táhnoucí se v lesích podél pobřeží v délce zhruba 5 kilometrů. Od pláže ani od silnice na protější straně, spojující lázeňská střediska Sassnitz a Binz, tohle monstrum není vidět. Proto vlastně jsme před těmi 44 lety neměly o tamní existenci něčeho takového ani tušení. Nicméně teď, ovlivněna svou stykem s vojenskou dokumentací v archivu, jsem se rozhodla jet na Rujanu a do míst, kde jsme tehdy strávily bouřlivé léto, se podívat. Vlastně, tak trochu si zavzpomínat, ale především si tam pěkně zabádat.
Cesta z Prahy s přestupováním v Berlíně na zpožděný rychlík z Frankfurtu, pokračující až na Balt, mi zabrala celý den. Když jsme přejeli hráz ve Stralsundu, spojující pevninu s ostrovem, začalo hustě pršet. Bylo po 17 hodině a venkovská opuštěná krajina za okny poloprázdného vlaku potemněla jak za soumraku. Kam jsem se to vydala? Do cíle své cesty, lázeňského střediska Binz, kde jsem si rezervovala přes internet ubytování v penzionu, jsem dorazila v dešti až po šesté. Ještě, že jsem poslala omluvu, že se asi ubytuji se zpožděním. Penzion byl inzerován jako ubytování v centru v Nádražní ulici. Netušila jsem však, že v Binzu jsou nádraží dvě a já jsem přijela právě na to jiné, než u kterého byl můj penzion. Ale to se vyřešilo, penzion jsem našla, majitel na mě čekal a mohla jsem si začít vybalovat věci. Na své průzkumy a výlety jsem měla pouze 2 dny. Proto jsem okamžitě ještě v podvečer vyrazila na pěší zónu a promenádu podél moře. To bylo jediné, co jsem si tam ze svého mládí pamatovala. Jinak jsem nepoznala vůbec nic. Zato jsem pořádně namokla, v sandálech jsem měla louži a zachránilo mě pouze to, že jsem si v pokoji mohla přitopit. Majitel mi však sdělil, že předpověď počasí je na víkend příznivá, takže jsem se mohla už jen těšit.
Druhý den, tedy sobotu, jsem věnovala cestě do Prory. Tehdy jsme chodily z tábora do Binzu a zpět běžně. No, vzdálenosti jsem už hodně neodhadla. Navíc to monstrum, jak stále nazývám zamýšlený architektonický skvost Třetí říše, bylo ještě podstatně dále než náš tehdejší tábor. Šla jsem napřed po promenádě podél moře a na konci Binzu začal les. A v něm už jen lesní pěšiny. Zvolila jsem špatnou cestu, měla jsem jít po silnici. Jenže jsem nevěděla, kde v Binzu začíná. Tak jsem šla jak na houby a písčité pěšiny vedoucí místy křovím byly po lijáku hodně zvrásněné. Šla jsem hezky dlouho. Pak se přede mnou v houští začala vynořovat "bytovka". Blížila jsem se k cíli. Z původního kolosu je využívána minimální část, a to jako dokumentační středisko se stálou výstavou o historii stavby a jako muzeum Národní lidové armády přímo v místech, kde byly ubytovány některé vojenské útvary. Většinu z vás by to asi moc nebavilo, ale já jsem tam strávila několik hodin. A že v takovémto podivném baráku najdu v 5. patře Vídeňskou kavárnu s výzdobou a občerstvením jak v Schönbrunnu a přitom s výhledem na Balt, tak to už asi jen tak někde nezažiju. Jinak jsou ale budovy doslova "městem duchů". Všude visí varovné tabule o nepřibližování se, všude skřípou větrem se otvírající dveře a okna a občas i zařinčí sypající se zbytky skel. Co bude s kolosem, nikdo neví. Zbourat nebo zrenovovat a využít? Ale na co? Drahé je vlastně každé řešení.
Na zpáteční cestě, k níž už jsem si raději zvolila silnici, jsem objevila zbytky vrat a veliký prázdný prostor u silnice, kde stával "náš" tábor. Sama bych ho už nenašla, poradil mi jeden starý hlídač v muzeu v Proře. Tak tam stávaly vojenské stany, tam byla kuchyň. Dnes už až tam sahá město Binz. Ten den jsem ušla asi 15 kilometrů a kromě času v kavárně vlastně byla pořád na nohou. Doploužila jsem se už pouze silou vůle. Neměla jsem své oblíbené boty, které mi promokly.
V neděli jsem dopřála nohám odpočinek a sobě hezký zážitek. Koupila jsem si výlet lodí do přístavu Sassnitz a dále až ke křídovému skalnímu městu, jemuž vévodí známý Königsstuhl. Počasí bylo nádherné. Zbytek dne jsem strávila lelkováním u moře, které bylo nádherné, a všude na molu a na promenádě korzovali lidé v letním oblečení. Ale nikdo se už nekoupal.
V pondělí jsem odjela hned brzy ráno. Čekala mě opět celodenní cesta, ale měla jsem v sobě zvláštní pocit uspokojení, že to, co jsem si předsevzala, jsem zvládla. A bylo mi tam opravdu dobře. Balt mě uvítal deštěm, ale rozloučil se se mnou pohodově.
Možná se zase sejdeme.
