Zářijové ráno. Nikomu se nechce moc vstávat. Předpověď počasí není nejlepší. Scházíme se již tradičně na náměstí. Kontroluji prezenci, pořád někdo schází. Těsně před hodinou H přibíhá poslední seniorka se slovy “omlouvám se, ale nemohla jsem se přemluvit, abych vstala dřív“. Smějeme se. No což, hlavně, že jsme zdraví, ne?
Konečně jedeme. Veze nás nám již známý řidič, takže jsme naprosto klidní. Cesta ubíhá, lidé v sedadlech dospávají to, co nestihli v posteli. Po hodině a půl domlouvám s řidičem "čůrací" přestávku. Stavíme u pumpy. Někteří zůstávají v sedadlech dál, jiní si jdou odskočit nebo na ranní chutnou kávičku, kterou nám náš pan řidič pokaždé s chutí a láskou uvaří. Dopíjíme a cesta pokračuje. Všichni jsou vzhůru, takže beru do ruky mikrofon a podávám bližší informace. Hovořím o tom, kam vlastně jedeme a co nás tam čeká.
Ano, kam vlastně jedeme. Asi je vám to některým k smíchu, ale věřte nebo ne, jsou mezi námi i takoví, kterým je to jedno a moc se o cíl cesty nezajímají. Zaplatí měsíc předem pár korun za autobus a pak už jen netrpělivě čekají, kdy vyjedou. Je jim jedno, kam jedou, hlavně, že jedou. Hlavně, že si mohou cestou s někým popovídat, pak si někam sednout na zákusek, kávičku či vínečko a jsou nadmíru spokojeni. Hlavně, že nemusí sami sedět doma. A mnohdy až na místě zjistí, že právě tam, kam právě dojeli, už chtěli jet před mnoha lety a nedostali se tam.
Naše cesta tentokrát vede ze Slezska na jižní Moravu, což je i při nevelké rozloze naší vlasti, dost velký kus. Cesta ubíhá příjemně, sledujeme, co se letos urodilo a ještě nesklidilo na zahrádkách či na polích. Čím jižněji jedeme, tím je podívaná zajímavější.
Díky dálnicím je cesta celkem rychlá a kilometry utíkají. Většina cesty vede skvělou dálnicí, autobus může fičet. Ale dostáváme se i na jakousi širokou „panelovku“. Připadáme si jako na mořských vlnách. Ale vše zvládáme. Po další hodině a půl můžeme vystoupit. Jsme v Lednici. Vystupuji jako první a protože jsme dojeli mnohem dřív, než se předpokládalo, běžím zkoušet domluvit do zámku přesunutí předem objednané návštěvy na dřívější čas. Daří se. Ochotná paní pokladní hledá nejbližší možný čas. Senioři v klidu přicházejí a za chvíli může začít prohlídka zámku. Pohádkového zámku.
Honosné sídlo, lomená okna, cimbuří, kolem budovy nádherný zámecký park. Opravdová pohádka. Po hodinové prohlídce si dáváme rozchod. Někteří jdou hledat vytouženou cukrárničku, na kterou se celou cestu těšili, někteří skleník, jiní si troufají dál, k minaretu.Vylezeme nahoru, těch 302 schodů zvládneme v našem věku “lehce“, říkáme si s kamarádkami a jdeme. Naše těšení netrvá dlouho. Po pár metrech začíná poprchávat. Ale co, nejsme ze soli, zažili jsme před lety nehorázné povodně, nějaký deštík z jednoho mráčku nás přece nemůže odradit.
Asi za půl hodinky jsme na místě. S deštníkem nebo bez, zcela jedno. Všichni jsme patřičně promoklí a taky si říkáme, že teplo vypadá úplně jinak. Jen největší zvědavci stoupají po schodech Minaretu. Co kdyby se náhodou vyjasnilo, přestalo pršet a byl nádherný výhled! No, nevyjasnilo, ani nepřestalo pršet a tudíž nebyl ani žádný výhled. Nevadí, zase máme o zážitek víc! A to je důležité. Člověk má nač vzpomínat.
Vracíme se zpět, cestou se kocháme pohledem na rybníčky s lekníny či kačenkami, prohlížíme nádhernou zahradu a je nám líto cynií, které právě vytahují ze země. Jsou ještě v plném květu. Ale už je zřejmě čas na to, aby nebyly. Kdo ví. Na zahrádce bych je určitě ještě nechala.
V nejbližší hospůdce si dáváme velmi chutný oběd, zapijeme pivem a chvíli odpočíváme. Někteří jedinci zjistili, že se právě prodává burčák. Tak si pochopitelně nemohli nechat jeho nákup ujít.
Odpoledne nasedáme znovu do autobusu a jedeme o pár kolometrů dále. Pokračujeme návštěvou zámku ve Valticích. Znovu spěchám pokusit se domluvit jinou návštěvní hodinu. Pořád prší, co budeme venku dělat? Mnohým je zima. Nebyla bych ráda, kdyby onemocněli. Zde už taková vstřícnost není. I když tu momentálně nejsou téměř žádní návštěvníci, dává mi to hodně námahy, než se mi paní pokladní podaří uprosit. Jsme spokojeni, můžeme jít. Srovnáváme oba zámky. V jednom skoro samé nádherné dřevo a nemusí se chodit v "papučích“, v druhém obrovská spousta obrazů. A musíme si „pantoflíčky“ obout. Vyšli nám vstříc a seniorům o hůlkách bylo povoleno jít pouze ve svých botách. Zámek opravdu nádherný.Jen velká škoda, že díky špatnému počasí bylo venku šero a vevnitř obrazy není možné nasvítit . Protože jsou většinou tmavé, jsou místy dosti špatně vidět.
Opět nevadí, přece nebudeme hledat nějaké chybičky a nedostatky, když jsme na výletě, na který jsme se hodně dlouho těšili. Návštěvu hradních vinných sklípků rušíme. Na některých lidech je vidět částečná únava. Ale spokojenost. Na chuť a ochutnání si kupujeme v přízemí vínko a “degustujeme“!
Odcházíme k autobusu, nasedáme a můžeme jet. Všichni senioři jsou dnes velice dochvilní. Na nikoho nemusíme čekat, nikoho nemusíme hledat, nikomu není nevolno. Dojíždíme domů, loučím se s lidmi i s řidičem. Ještě dřív, než stačím vystoupit, slyším velké poděkování za nádherný výlet. Jsem spokojená a opravdu šťastná. Příští měsíc nás čeká poslední letošní zájezd. Snad se také vydaří.
