Franta Randák se vždy vyhýbal obchodům s textilem a dámskou obuví. Do drogerie chodil akorát pro vodu po holení a žiletky. V životě nenavštívil parfumérii. Své obě zákonité manželky očekával vždy jen před prodejnou. To mu vydrželo po celý produktivní život. Osud si s ním divně zahrál. Na stará kolena se již jako důchodce objevil coby ostraha ve značkové parfumérii.
Celoživotní uživatel fasovaného toaletního mýdla a vody po holení značky Pitralon, tráví teď většinu času mezi drahými parfémy z dovozu. Zvykl si. Baví se pohledem, učí se držet hubu a snaží se být od regálů pouhým okem k nerozeznání. Poznámky si jen šeptá, vědom si zásady náš zákazník, náš pán. Za nějakou dobu splynul s okolím. Prodavačky už nejsou tak neosobní a studené. S chutí se i zasmály, když dědek prohlásil jejich pracoviště za ZBROJNICI PRO MARNÝ BOJ S ČASEM! Jak čas běží, dosáhl hlídací regál absolutní dokonalosti. Děvčata jej neberou jako člověka vůbec na vědomí a dokonce se před ním navzájem pomlouvají.
Jednou s ním ztratil slovo i vedoucí agentury. Pravil: ,,Pane Randáku, jak to děláte? Životnost normálního chlapa v tomto prostředí jsou tak dva měsíce. Vy tady už sloužíte několik let!“ A tu důchodce pravil:,,Pane Mrázku. Služba v této prodejně je pro oči vilného staříka potěšením. Zejména v létě!“
Do prodejny byl kdysi delegován jako záskok z vrátnice. Prý jen před Vánocemi. Zůstal natrvalo, jako uvědomělý brigádník na dole v padesátých letech.
Ohlásil se v prodejně a byl přijat velice chladnou paní. Přišla část nábytku, hlídací regál. Madam jej vzala na vědomí, a tím vše skončilo. Žádné vybavování, žádné zdravení. Jako by v prostoru nebyl. Kdyby včas neuhnul, byl by dámou projit. Vzal svůj status na vědomí. Držet krok a hubu, nekecat, pozorovat.
Zákaznice zanechávají strážce v klidu. Zpozorní však jakmile se dostaví chlap. Má-li v ruce papírek, nebo dostává informace do mobilu, žádný stupeň pohotovosti se nevyhlašuje. Pán bez pomůcky, čichající k testovacím papírkům a šmejdící prostorem, stává se objektem prvního stupně zvýšené pozornosti. Jednou dokonce spatřil u regálu pána v lodičkách! Jakákoliv odchylka barvy pleti však automaticky značí alarm a ostraha se od takového jedince nehne na dva metry. Tato taktika se osvědčila, i když ze strany pozorovaného často létají nemístné poznámky.
Komisní paní vedoucí vládne tvrdou rukou. K prodavačkám se chová přátelsky, netrpí však nečinnost. Je to jako mistrová, zvaná ,,bába Singrovka“ v krejčovských dílnách první republiky. Sám šéf jeho firmy se vyjádřil, že po jednání s touto ženou si připadá jako v Andersenově pohádce Sněhová královna.
Jednou jel důchodce vlakem z Brna do Kuřimi. Čte si literaturu faktu. Vagón je opatřen dvojičkami sedadel. Vtom se přiřítí paní s velkým báglem. Zavazadlo uloží do prostoru nad sebou, vytáhne barevný časopis a začne listovat. Nejednou se rozhlédne a spatří spolucestujícího přes uličku. Hlasitě pozdraví. Důchodce zbystří pozornost. Vedle sedí paní vedoucí z prodejny! Paní rozjasní tvář a zvolá:
,,Jé, co tady děláte? Kam cestujete?“
Po celou cestu probíhá příjemný a velmi zábavný rozhovor. Mluví se o všem možném, jenom ne o prodejně. Příjemná paní odjíždí na Vysočinu. Důchodce vystupuje. Celá cesta zanechala velmi příjemný dojem. Jak se člověk může mýlit. Ta paní je určitě na svém místě. Je jiná ve službě a jiná v civilu. To je ten Americký způsob. Vida, někam jsme přece jen pokročili.
V pondělí stojí opět hlídací regál na svém místě. Drží hubu a pozoruje. Je to ostatně v jeho pracovní náplni. Do prodejny vchází paní vedoucí. Míjí ostrahu bez jakéhokoliv zájmu. Nepozdraví, jde si do své kanceláře. Důchodce zkoprněl. Snad mohla alespoň pozdravit a zeptat se formálně na zdravotní stav. Nic, vůbec nic!
Čas míjí dlouhým krokem. Paní vedoucí odchází na mateřskou dovolenou. Občas se ještě mihne v prodejně. Předává agendu své nástupkyni. Ostrahu to nezajímá. Má jiné úkoly, prodavačky ani nezná příjmením. O jejich soukromí je informován jen z odposlechnutých rozhovorů. Uši nevypneš. Je limitován jen časem a šmytec. Je placen agenturou, s firmou nemá nic společného. Připadá si jako ordonanc Jedenácté marškumpánie Josef Švejk, sloužící pod jiným velením. Je narušen idealismem a navzdory stávajícímu stavu společnosti věří v základní lidskou slušnost.
Jednoho dne se objeví bývalá vedoucí s bříškem. Je v patřičných šatech, je v civilu. Kolem se sbíhají prodavačky, šveholí, zajímají se o věci kolem. Ostraha stojí hned u dveří. Paní ji nebere vůbec na vědomí. Nejméně čtrnáctkrát projde kolem strážného důchodce bez povšimnutí. Nestojí ji za pohled. Proč taky?
Při patnáctém průchodu najednou popatří na mlčenlivého pána, vezme jej na vědomí a ozve se:
,,Dobrý den!“
Je to jako rána z kanónu. Nečekaný úder bodrosti a základního rysu slušného chování. Tak si asi všímali panovníci ve slabé chvilce svých podkoních.
A tak pomyslí důchodce na svoji bibli, Haškova Švejka.
Policejní agent Bretscheider přišel do hospody a všechno rázem ztichlo. Vědělo se, že tento pán stojí ve službách státní policie. Přisedl si ke Švejkovi, odklopil klopu bez policejního odznaku a pravil:
,,Dnes můžete mluvit co chcete, nejsem ve službě!“
Jak prosté.
Důchodce věří, že mu bude zdraví sloužit a ještě několik let mezi regály vydrží.
Snad přijde doba, že bývalá paní vedoucí přinese ukázat své zdravé dítě, ostraha bude u toho a paní ji pozdraví mezi dveřmi hned na první pokus!
