Dobytčáky stojí na peróně. Vpředu dýmá parní lokomotiva. Ve vagónu pro čtyřicet mužů nebo osm koní stojí u železné tyče šestnáct kluků. Za malou chvíli bude vlak uhánět ku Praze. Píše se rok 1955 a vesnická mládež jede na První celostátní spartakiádu. Je to jakási kolona cvičenců, ze kterých se skládá mohutné masové vystoupení. Celá šestnáctka tvoří jakýsi minicelek. To dorostenci DSO Sokol Podboří odjíždějí reprezentovat svou obec. Ve dveřích stojí hoši namačkáni schválně. Předstírají zcela zaplněný vagón, aby mohli cestovat pohodlně sami! V ostatních dobytčácích je na slamnících nacpáno opravdu čtyřicet kluků v každém voze. Celé komunitě velí cvičitel a náčelník místního Sokola bratr Jan Machálek, zvaný Johan. Je obklopen vesnickou drůbeží.
,,Jak to ten chlap dělá, že se kolem něho ti kluci tak rojí?“ diví se místní občané.
Kolem Johana se rojily generace kluků od nepaměti. Byl Sokolem tělem i duší. Je známa fotografie ze Sokolského sletu 1938. Za Protektorátu vedl v sokolském duchu i Kuratorium mládeže!
Výprava je ubytována ve Smíchovském pivovaru. Spartakiáda. Na Strahově stojí dřevěné šatny, vojáci vaří v polních kuchyních. Puberťáky oblečené v modrých trenýrkách a žlutých tričkách vzrušují mohutná prsa žen s kužely. Celá parta obdrží hezké spartakiádní odznaky. Umožňují jízdu po Praze zdarma. Tak se jezdí. Šestnáctka odmítla nácvičnou. Johan odvelel celou komunitu místo na stadion do zoologické zahrady. Nakonec to parta zvládla i naostro.
Zvláštní kapitolou v životě mládeže v Podboří byly chmelové brigády. Celé generace kluků se vystřídaly pod Johanovým vedením ve vesnicích Zderaz a Oráčov. V tělocvičně byly stěny oblepeny tably s fotografiemi z chmelových brigád. Frantík Rendl se osobně účastnil té poslední, právě v roce 1955. Johan pracoval někde v Brně ve skladu gramofonových desek. Výpravu na chmel vždy doprovázela velká bedna desek a gramofon na kliku. Frantík dodnes slyší desky Esta a Ultraphon s perlami Ulít mi kanárek, Vy jste ta nejhezčí seňorita a Mé dámy, páni, na chvilku mějte slitování. Gramofon vždy na plné pecky šířil kulturu oknem na dvorek rozsáhlého kulackého stavení. V roce 1955 dráždili kluci rozkulačeného rolníka, pana Janeckého písní Když nás půjdou miliony. Ten pak běhal po dvoře s vidlemi a dobýval se do gramofonového studia. Fanoušek netušil, že tuhle písničku napsali Voskovec s Werichem ještě před válkou. Jako masová píseň byla v padesátých letech zneužita komunisty a řadila se mezi žánrově podobné výtvory jako Kupředu levá, To jsem já svoboda mladá, nebo Modré a bílé průvody mužů a žen. Krásně o tom vyprávěl v rozhlase Jiří Sehnal:
,,V divadle ABC za Werichova ředitelování probíhala odborová schůze. Principál přihlížel v divadelním županu. Divil se, že nějaké odbory kecají do repertoáru. ,,Co to je, já jsem tady šéfem, já tady rozhoduji. Co jsou to ty vaše odbory?“ rozčiloval se ředitel Werich. A tu herec Klemens pravil: ,,Ale pane Werichu, to jsou přece ty vaše Až nás půjdou miliony!“
Jak čas utíkal, začal se Johan plést do fotbalu. Veliká škoda, že nebyl historik a nedokázal o tom všem napsat. Zůstal po něm jen kufr nedatovaných fotografií a i ten někam zmizel. Ke konci kariéry to Johan dotáhl až do Okresního výboru fotbalového svazu. V oddíle vykonával funkci jednatele a hospodáře. Uklízel také v sále Osvětové besedy a místního kina. Jeho parádním číslem bylo skládání funkce na každé výborové schůzi. Oblíbil si slovo ,,benevolentní“ a často je používal.
,,Bratři, v kabinách je bordel, trenéři jsou benevolentní a kašlou na to!“
Oddíl žije v té době pořádáním tanečních zábav pro mládež ,,hašišbálů“. Děje se tak právě v sále Osvětové besedy. Johan má za úkol sál přichystat a zatopit. Před zamčeným sálem se tísní kapela, začínají se trousit návštěvníci. Pořadatelé cloumají klikou. Marně. Je zamčeno! Dav před sálem už čítá dvě sta hlav. Zbytek se opíjí v přilehlé hospodě. Průšvih prvního řádu. Hlavní pořadatel usedá na kolo a jede za Johanem pro klíče. Buší na vrata.
,,Johane, proboha! Stojíme před sálem, dnes večer je přece zábava!“
,,Já se na to můžu vykašlat. Nebudu nikomu dělat vola. V pondělí složím funkci fotbalistům a vykašlu se taky na nějakou Osvětovou besedu!“
Hospodář a funkcionář promluvil. Klíče letí na chodník a ozývá se prásknutí dveřmi.
Hlavní pořadatel šlape do pedálů a hlavou se mu honí chmurné myšlenky: ,,Má to vůbec cenu? Nežli nachystáme sál a zatopíme, bude po zábavě.“
Za velké pozornosti četných čumilů odemyká Frantík Rendlů dveře sálu Osvětové besedy. Vše je nachystáno, v kamnech je zatopeno!
Po čase se stal Frantík předsedou Osvětové besedy. Kamarád Mirek převzal funkci předsedy fotbalového oddílu. Oba přátelé chystají komplot. Musíme se zbavit Johana! K frontálnímu útoku je vše připraveno. Dělostřelecká příprava může začít. Jako při každém komplotu, musí být zajištěni náhradníci. Johan, přesvědčený o své nepostradatelnosti, bude určitě opět skládat funkci. Na to spiklenci čekají. Mirek je připraven převzít funkci placeného správce sálu Osvětové besedy a bývalý hráč Mirek Kylián hodlá převzít funkci jednatele. Johan si neuvědomil pravdivost poučky, že nepostradatelných lidí jsou plné hřbitovy!
Na příští výborové schůzi všechno proběhne podle scénáře. Johan se hlásí o slovo.
,,Bratři, v kabinách je bordel, já odmítám nadále vykonávat funkci hospodáře. Odmítám také uklízet v tomto sále Osvětové besedy a nebudu už ani dělat jednatele!“
A tu povstane Mirek. Přistupuje k Johanovi a potřepává mu rukou.
,,Pane Machálku, děkuji vám za vaši dlouholetou a velmi záslužnou práci pro oddíl. Do dalších let vám přeji hodně úspěchů a hodně zdraví a svěžesti. Odevzdejte klíče od kabin a jednatelskou agendu předejte bratru Kyliánovi.“
Přidává se Frantík z titulu předsedy Osvětové besedy.
,,Johane, taky ti děkuju za Osvětovou besedu a předej klíče od sálu tady předsedovi oddílu! Je to nový správce sálu Osvětové besedy!“
Překvapený Johan ztuhnul jako solný sloup. Netušil, že mu někdo vyhoví a vezme takto v potaz jeho třistapadesáté vážné varování.
A tak ,,Starý koráb“, jak mu přátelé žoviálně říkali, odplul. Potuloval se jen setrvačností v nějaké funkci v okresním výboru. Nepomohl, ani neublížil. Byl to přece starý sokol. Zůstal legendou.
Jarda Budík, zvaný Cáda, byl z jiného těsta. Byl rozhodčím. Dobrým rozhodčím. Býval to dobrý fotbalista a střelec od pána boha. Žil pro fotbal a fotbalem. Léta vedl žáky. Měl jedinou vadu. Byl to otesánek a sněžný žrout. Prezentoval se vždy na oslavách jako jednička v konzumaci jídla a pití. Později, jako rozhodčí vozíval z Moravského Slovácka bohatou výslužku. Jeho cesta po zápase vedla vždy do hospody. Z velké kožené tašky typu instalatér mu vždy čouhlaly klobásy a láhve vína. Někdy se v tašce objevila i láhev slívovice. Dokázal pískat tak, že si nikoho nepopudil. Jako zručný dřevorubec dokáže porazit strom přesně na kteroukoliv stranu, dokázal Cáda na kteroukoli stranu vychýlit výsledek. Vždy říkával: ,,Dnes mi k výkonu gratulovali i poražení!“ Cáda pískal krajskou soutěž. Když jednou byl delegován k řízení utkání třetí třídy do Hodějic, prohlásil:
,,Podboří potřebuje, aby domácí prohráli. Tak prohrají. Hosté zvítězí 1:0!“ A tak se také stalo!
Jako funkcionář oddílu kopané často a rád na schůzích diskutoval. A tu měl každý předseda připraven lístek s nápisem ZKRAŤ TO!
Oddíl kopané se živil všelijak. Pořádal také Ostatky a tradiční pochod masek obcí. Cáda chodil vždy se šavlí, na kterou napichoval šrůtky uzeného. Byl tím pověstný po celá léta a tu šavli měl propachtovanou.
V roce 1976 pochoduje Cáda opět se šavlí. Odmítá však jít do ulice, zvané Žleby.
,,Já to znám, tam jsou sami lakomci. Za celý ty roky jsem odtud nedostal na šavli jediný kousek masa!“
,,Vsaď se o stovku, že z té ulice něco na šavli přinesu,“ ohlásil se vedle něj stojící internacionál Jožka Hladký.
,,To se klidně vsadím, já tady ty lidi znám jak svý boty!“ prosazuje Cáda svou. Platí! Jelito, kopyto... přeseknuto. Jožka bere prázdnou šavli a odchází na Žleby. Po chvíli se vrací. Na šavli má napíchnuté dva plátky tlačenky.
,,Proboha, kdes to vzal?“ diví se Cáda.
,,Ale byl jsem u vás a tvoje stará ti posílá svačinu! Tak naval tu stovku!“
Cáda poctivě vsázel sazku. Vždy čtyři dvojtipy za šestnáct korun. Protože byl osoba znalá s vyšší kvalifikací, často vyhrával. Když vyplňoval v hospodě tiket, vždy brumlal:
,,No jo, tak to je prodaný!“
Klidně dal dvojku na utkání Dukla Praha – Vítkovice. Učinil tak, i když Dukla byla první a Vítkovice předposlední - ohroženy sestupem. Dukla prohrála 0:1!
Blahoslavený prorok, dobrý člověk a zapálený funkcionář, patří jistě do síně slávy v obci Podboří.
Karlík Říha byl otcem dorostenců. Jako trenér nic moc, zato tatík k pohledání. Karel si nikdy nic nekomplikoval. Místní pozorovatelé si lámali hlavu, proč to Karel všechno dělá? Měl dvě dcery. Zprvu si veřejné mínění myslelo, že to všechno dělá kvůli nim. Musí být přece v zájmu potomků angažován. Karlík to ale neměl zapotřebí. Léta byl členem zastupitelstva obce. Také byl několikrát předsedou oddílu. Holky už dávno studovaly a Karel se ve sportu angažoval stále. Byl v kontrastu s jinými činovníky, kteří se o mládež starali jen kvůli svým potomkům v mužstvech. Za Karlíkova předsedování měl oddíl vždy nejvíce Odznaků zdatnosti, brigádnických hodin, výhledových úkolů a jasných cílů. Karlík dokázal na jedné výborové schůzi přečíst Zprávu o činnosti z čistého papíru! Jím oznámené brigádnické hodiny by stačily na vybudování Eiffelovy věže nad vesnicí. Starý pokladní TJ pan Hrubý se jednou trefně vyjádřil:
,,Jó Karlík, to je taková prdolka!“
Trenér dorostu Karel Říha netrpí skrupulemi. Dorostenci hrají první třídu Jihomoravského kraje. Kupodivu se tento fakt nikdy nepromítnul do výkonů prvního mužstva. Karlovi dorostenci vždy odcházeli jinam, za lepším. Takový je život. Karlík staví vždy nejméně tři hráče na černo. Kluci se musí učit údaje falešných registraček nazpaměť, aby při případné konfrontaci nedošlo ke komplikacím. Karel má také dvakrát dres číslo dvanáct, aby tak mátl při střídání rozhodčí!
Dubňany, ambiciózní mužstvo z Moravského Slovácka, přijelo do Podboří zvítězit. Jasně vedou tabulku a mají postupové cíle. Mají i peníze a s kádrem dorostenců přijíždí celý realizační tým. Masáže před zápasem jsou samozřejmostí. Zbrojí však i Karlík. Na dovolenou přijel mladý blonďáček Jirka Vaďura. Je to kmenový hráč prvoligové Dukly Praha. Přijel i s kamarádem. Kromě tří ,,černochů“ z Bučovic, nastupují i dva ligoví hráči!
,,Utíkej!“ křičí ligový hráč Vaďura na pravé křídlo domácích. Klučina se vydá bez míče k brance soupeře. Proběhne jako blesk mezi obránci soupeře a dostává míč přímo na nohu. Gól! Jirka dává tři branky a jeho ligový kamarád přidává krásnou branku z trestného kopu. Vytuhlý realizační tým hostí má potíže s otevřenými ústy. Hosté odjíždějí poraženi ze hřiště outsidera 5:0! Bomba! Spokojený Karel si mne ruce. To byl Karlík Říha, spokojený a nekonfliktní člověk, skutečný táta několika generací dorostenců.
Všichni tři jsou už na pravdě boží. Někde tam nahoře Johan skládá funkci, Cáda se láduje klobásy a Karel jim předčítá zápis z prázdného papíru...
