- Ne aby tě někdy napadlo lézt na střechu ke komínu! - důrazně mě varuje tatínek hned poté, když černoumouněný kominík dokončil svou práci, dostal zaplaceno a s poděkováním odešel. - Tam nemáš sám co dělat. Kominíkem být nechceš a křídla nemáš, abys mohl odletět, kdybys náhodou na střeše uklouzl. Rozumíš? -
Souhlasně kývnu hlavou, ale myslím si něco v tom smyslu, že z čeho se dospělí strachují, z toho se děti radují. Že bych mohl na strmé plechové střeše uklouznout, to nepřipadá v úvahu. Vždyť mezi dvěma komíny, kterými náš dům ze všech kamen dýchá, je ke střeše napevno ukotvena široká a bytelná fošna, po které lze špacírovat jako po promenádě, jak to kominík před chvilkou předvedl. Střešní vikýřové okno ústí přímo pod fošnu, a když se okno otevře, lehce se dá z půdního žebříku na to mezikomínové prkno vyhoupnout. Jaképak strachy, na kominíka jsem se ze zahrady dobře díval a jeho pohyby odkoukal.
Tatínek má ale v něčem pravdu. Kominíkem nechci být. Sice přináší štěstí, když ho člověk potká a rychle se chytne za knoflík u kabátu, ale z jeho uhelnaté špinavého a začmouzeného oblečení jde strach, a z čertovsky ušmudlané tváře taky, a z bodavého drátěného ježka na konci stočeného drátu ještě víc. Jenomže tam nahoře, tam vysoko nahoře, kam kominík může, a já ne, tam musí být krásně! Ten rozhled! Ta svoboda prostoru rozpínajícího se do všech stran! Ten úžasný pocit volnosti, jaký zažívají ptáci hnízdící vysoko v korunách stromů! Vždycky jsem ptákům záviděl a kde to šlo, snažil jsem se na strom vyšplhat do výšek jejich hnízd. Výšek se nebojím, jen těch suchých větví, které se tváří, že suché nejsou, těch se bojím. Jednou se taková pode mnou ulomila a měl jsem velké štěstí, že vyrůstala z kmene stromu nízko nad zemí, a ne až někde u koruny. Skončilo to jen leknutím, protrženými tepláky, odřenými koleny a zákazem lézt na stromy v okruhu dvou kilometrů od domova. Dál mne totiž rodiče samotného nepouštějí.
Čekám na vhodnou příležitost. Naskytla se brzy. Je pěkný, slunný den, maminka s tatínkem odjeli do města cosi koupit, a já zůstal doma sám. Na půdě je horko, šero a plno velkých, černých, macatých much, které se slétávají ke střešním oknům za světlem. Divoce narážejí do skla a omráčené padají přímo do sítí, které si pod oknem přes noc utkali pavouci. Brrr, nelíbí se mi to, ale teď si na zachránce much hrát nemohu. Mám své poslání. Po dřevěném, a jak zjišťuji na dlaních hodně špinavém žebříku šplhám do ptačích a kominických výšin. Ubírám se do zakázaného světa vysokých střech, kterým je umožněno přátelit se se sluncem, měsícem, hvězdami a oblaky. Kterým je umožněno naslouchat vyprávění větru o dalekých, neznámých končinách. Kterým je umožněno nechat se omývat deštěm a zasypávat sněhem. Ale především, kterým je umožněno vidět až tam, kam já ze země nedohlédnu.
Otvírám plechové, ze spodu zrezivělé vikýřové okno. Naštěstí na něm není zámek. Přesto to jde ztuha a s protivným skřípáním nepromazaných pantů. Musím do toho dát všechnu svou sílu. Povedlo se!
S intenzivním světlem, které proniká otvorem do ztmavlé půdy pode mnou, vžene se dovnitř i horký vzduch, rodící se pod slunečními paprsky na rozpálené plechové střeše. Ta horkost mne ovane dráždivou představou nadcházejícího dobrodružství. Hbitě, ale přesto opatrně se protáhnu vikýřovým oknem, a už sedím na fošně. Sluncem a deštěm rozpukané dřevo sálá jako plotna kamen. Jímá mě závrať, ale ne z výšky, nýbrž z pocitu, že tu doopravdy jsem.
Výhled do krajiny je úchvatný. Takhle vysoko jsem ještě nebyl na žádném stromě. Ta výška mě nabádá k pokoře, proto se raději na fošnu, položenou mezi komíny, nepostavím, ale rozhodnu se zůstat sedět a posunovat se po zadku. Jde to dobře a po dvou metrech, asi tak v polovině vzdálenosti mezi komíny, se zastavím. Odtud je nejlepší výhled.
Jsem dravým orlem, jež ze strmé skály nejvyšší hory světa shlíží na pozemské hemžení tam dole pod ním. Jsem horkovzdušným balonem stoupajícím k vysokému, blankytnému nebi. Jsem křídlatým letadlem mířícím do neznámých dálek za horizont krajiny. Jsem načechraným obláčkem rozpustile si hrajícím s větrem. Jsem odvážným malým klukem, který neuposlechl ustrašené varování velkých dospělých, že tohle se nesmí, protože je to nebezpečné.
A tak ještě zpátky, zavřít za sebou poklop vikýře, smýt špínu z rukou a tatínkovi nic neprozradit. Jak ho znám, zlobil by se hodně. Jenomže zpátky po fošně znamená šoupat se proti směru hladkosti dřeva, proti třískám čekajícím na svou šanci. Než jsem se došoupal k otvoru, jedna veliká tříska se dočkala a já pociťuji ostrou bolest v horní části zadnice. Chvatně a se zaťatými zuby dokončuji sestup a v koupelně si prohlížím poraněné místo. Ze zarudlé a napouchlé rány kouká pořádný kus dřeva a bolí to až k pláči, zvláště když se ho snažím vytáhnout. Nejde to, a ještě se mi vyčnívající část dřevěného trnu ulomila a zbytek zůstal vězet ve svalu.
- Proč se pořád tak vrtíš? - ptá se mě maminka u večeře. - A proč nejíš? Nechutná ti? Není ti nic? Jsi nějak bledý. -
Odvaha nic neprozradit mě opouští. Půl zadku mě bolí a je v jednom ohni. Přiznávám se. Maminka si ránu prohlíží a usuzuje, že je to vážné. Tatínek startuje moped, přivazuje si mě k zádům a už nocí jedeme do nemocnice. Mladý pan doktor na pohotovosti je možná opilý, nebo jsme ho vyrušili z nějaké důležitější lékařské činnosti, protože on i sestřička jsou neupravení a ve tvářích celí rozpálení, skoro jako moje zadnice. Dostávám injekci, pan doktor řeže, bodá, škube, a zase řeže, a pak prohlásí, že je hotovo a víc už s tím nenadělá.
Dnes vím, že dospělí mají svou moudrost, kterou není radno brát na lehkou váhu. Ikaros neuposlechl varování svého otce, a já také ne. Ikarovi roztál vosk, mně se zadřela tříska. Naštěstí jsem své neuposlechnutí nezaplatil životem, ale jen něčím, co mi pan doktor osudné noci nedokázal zcela vyřezat a co tam mám dodnes. Když se chystám udělat něco, před čímž mě někdo moudře varuje, to místo zabolí, a já jsem opatrnější.
Asi to tak má být, že všichni máme nějakou tu svou varovnou třísku v těle.