Domácnost, školní jídelny, závodní kantýny. Tam vaří převážně ženy. V tichosti, nenápadně, bez výrazného ocenění. Maximálně se dočkají, že doma rodina řekne: Mami, babi, to se ti fakt povedlo. A kuchařka se tetelí blahem.
Ovšem muži kuchaři, to je jiná. Vládnou kuchyním kvalitních restaurací, dávají rozhovory do novin, jsou protagonisty televizních show, vycházejí jim kuchařky, sklízejí ceny, zkrátka, mnozí jsou známými hvězdami. Někteří jen v malém místním mediálním rybníčku, jiní jsou celosvětové celebrity a hosté se do jejich restaurací objednávají i rok dopředu. Znamená to, že muži jsou lepší kuchaři? Nebo jen umějí kuchařské umění lépe prodat?
Kdybychom měli říct, které české kuchaře známe, vsaďme se, že budou padat mužská jména: Pohlreich, Sapík, Sahajdák, Kašpárek, Paulus, Forejt… Až v poslední době se objevily v souvislosti s propagací gastronomie i ženská jména: Kamila Rundusová, Hana Zemanová, Jana Florentýna Zatloukalová, Karolína Kamberská. Jde o ženy, které vaří, píší o tom blogy nebo mají televizní pořady, ale nejsou to šéfky vládnoucí kuchyním velkých či slavných restaurací. Jsou to spíše milé holky, které vaří pro radost a své zkušenosti sdělují druhým. O nějakých velkých oceněních si zatím mohou jen nechat zdát.
Stejné je to i jinde ve světě. Mezi padesáti lidmi vyhlášenými jako nejlepší kuchaři světa je jen jedna žena a ta ještě vaří v restauraci společně se svým tátou. Říká se, že ženy odedávna vaří, protože musí. Muži prý vaří proto, protože chtějí. Takže pak budují v gastronomii kariéru, zatímco pro ženu je to prý jen práce, rutina, na kterou je celý život zvyklá z domova. Jsou však i jiná vysvětlení. To nejčastější je, že práce ve špičkové kuchyni je prostě neuvěřitelná dřina. Je to fyzicky i psychicky náročné povolání a ač se dělení na mužské a ženské povolání v současné společnosti příliš nenosí, je to zkrátka práce vhodnější pro muže. Jenže zatímco třeba u bagristů nebo hutníků se nikdo nediví, že jsou tam převážně muži, mezi kuchaři to vzbuzuje zájem, údiv.
Fakt je však ten, že postarší dáma s bolavými klouby by prostě ve většině kuchyní velkých restaurací neobstála, byť by vařila skvěle. Stejně jako by se tam moc nedařilo útlé dívence, která ztěží uzvedne těžký hrnec. Uznávaný šéfkuchař Roman Paulus například míní: „V případě profesionálních kuchařů je častější úspěch kuchařů mužů, myslím, dán především fyzicky a časově náročnou prací v často nelítostných podmínkách hotelových a restauračních kuchyní. Naopak mnoho kuchařek se uplatní na studené kuchyni nebo v cukrárně, kde najde uplatnění jejich smysl pro preciznost a detail.“
Další známý český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich přímo říká: „Kuchyně je silně testosteronové prostředí. Nepatří tam diskuse, není tam čas hrát si na nějaké jemné manýry.“ Hodně žen naštval, když v jednom rozhovoru uvedl: „Profesionální gastronomie je strašně těžká práce. A vzhledem k tomu, co se společensky očekává od ženských, je to nepřijatelné prostředí. Je to fyzicky namáhavé, ani hodiny nejsou ideální. Profesionální kuchyně to je horko, stres, emoce, psychický tlak, totální vypětí a nekonečný souboj s časem. Do toho ženská nepasuje dobře.“ Ale mnohé ženy, které vědí, jak to chodí v kuchyních, si na převahu mužů na šéfkuchařských postech nestěžují a samy přiznávají, že v tomto oboru se na nějaké genderově vyvážené vztahy moc nehraje.
Kamila Rundusová, kuchařka, která je známá pod přezdívkou Kamu, pod kterou píše svůj blog, například říká: „Nenapadlo mi, že bych mohla být šéfkuchař. Připadalo mi, že je to práce pro chlapy. Když jsem byla na Novém Zélandu, známá mi volala, že v jednom hotelu nutně potřebují šéfkuchaře. A já potřebovala práci. Byl to hnusný hotel, jezdili do něj jen Korejci. Já a druhý kuchař jsem měli každý jednu cimru za kuchyní, byly to takové smradlavé sklady. Byli jsme tam jen my dva, střídali jsme se. Jeden vždy dělal celý den všechno sám, snídaně, obědy, večeře. Dřina, ale oba jsme se dost naučili. Najednou jsem slyšela, že mi to jde, že jsem šikovná. Byl ze mě šéfkuchař. Zároveň jsem věděla, že nechci strávit život tak, že budu deset hodin denně zavřená v kuchyni a budu tam po sobě s někým řvát.“ Té práce nechala. Raději cestuje, píše blog a se svou kuchařkou show jezdí po festivalech. Ze všeho nejšťastnější je, když může vařit svým blízkým, přátelům.
Mužský a ženský vztah k vaření je velké téma. Můžeme se na něj dívat ryze prakticky nebo z pohledu feministek nebo se jim zabývat pouze jako zálibou. Protože i v tomto směru se projevuje rozdíl mezi mužským a ženským vařením. Zatímco většina žen bere pobyt v kuchyni jako samozřejmost, někdy spíše nutnost – zkrátka, rodina se musí nakrmit, muži k vaření doma přistupují jinak. Je to v jejích očích akce vyžadující velkou přípravu a pak následný obdiv celé rodiny. Zkrátka, pro mnoho mužů je vaření především relaxace a experimentování.
A tak k tomuto tématu existuje i řada anekdot. Například: Muži nyní vaří, protože poslední generace matek to nenaučila svoje dcery. Jisté je, že model, kdy muž přišel domů, usedl a čekal, co mu žena naservíruje, se pomalu stává minulostí. Samozřejmě, každá rodina si stanoví své zvyky a pravidla, jaká jí vyhovují, ale mužů schopných pohybovat se doma v kuchyni stejně dobře jako ženy, přibývá. Zejména pro mnohé mladé muže je naprosto přirozené přichystat si sám jídlo, případně ho přichystat i ženě a dětem.
Takže, kdo ví, možná, že muži časem nebudou vládnout jen profesionálním kuchyním, ale i těm v domácnostech.
