Když jsem se dozvěděla z článku paní Jakubcové, že 19. listopad je Světový den toalet, vzpomněla jsem si hned na vyprávění, které jsem napsala asi před půl rokem pro Národní kroniku. Snad to nebude v rozporu s publikační etikou, když ho nabídnu k publikování i zde - když se sem tak hodí. Prosím, zde je.
Pokud by se chtěl někdo pohoršovat nad nadpisem i celým následujícím textem, domnívám se, že k tomu nemá důvod. Protože „musíme tam všichni“ a „i císař pán tam chodil pěšky“. Také ypsilon v nadpisu je správně, protože řeč bude o holkách. O holkách, které jely ve třetím ročníku vysoké školy v roce 1976 na měsíční studijní pobyt do Sovětského svazu. Studovaly jsme ruštinu, měly tudíž rády tento jazyk i ruskou kulturu. Celý pobyt jsme si krásně užily – poznaly jsme spoustu památek, ochutnaly skvělé ruské speciality a vylepšily si znalost jazyka. Poznaly jsme ale také jednu negativní stránku tehdejší společnosti. Ano, záchody. Říká se, že kulturnost země se pozná i podle úrovně jejích sociálních zařízení. Souhlasím.
Tři týdny jsme bydlely (s pedagogickým doprovodem) na okraji Moskvy na koleji v samostatné buňce. Tam bylo vše v pořádku. Týden jsme pak žily na koleji v Leningradu společně s místními studentkami. Tam to už bylo horší.
S realitou ruských záchodů jsme se setkaly samozřejmě již první den našeho příjezdu. A nebylo to setkání zrovna příjemné. Po prvotních neblahých zkušenostech a nemilých překvapeních jsme se snažily chodit na záchod pouze ráno před odchodem z koleje a večer po návratu na ni. A záchody jsme pouze „sbíraly“, abychom viděly, co všechno je možné. Někdy jsme si ani nevěděly rady, jak to, čemu se říkalo toaleta (туалет), použít. Proto jsme daly přednost naší domorodé průvodkyni a sledovaly, jak si bude počínat. Jako třeba v následujícím případě. Představte si úzkou stavbu z šedých omšelých prken. Uvnitř se po celé délce zvedá od země cosi připomínající stupínek ve škole. Vysoký asi 30 centimetrů. V něm je vedle sebe několik kulatých otvorů. Přemýšlíte, jak se k nim přiblížit. Vylézt na stupínek a přičapnout, nebo zůstat na zemi a nad otvor se nasunout? Naše průvodkyně bez váhání zvolí variantu druhou. A pak už je to jen na vás. Některé ji následujete, jiné si řeknete, že ty tři hodiny na kolej to ještě vydržíte. Těžko posoudit, kdo je v tomto případě „silnější" a kdo „slabší" povaha.
Nadšeně jsme se vydaly do školy, přesvědčené, že tam musí být záchody „normální“. Ukázalo se ale, že jsme se mýlily. Tedy – mísy tam byly. Viděly jsme je všechny hned, jakmile jsme otevřely dveře na toaletu. To byly totiž dveře jediné. V „lepším“ případě byly mezi mísami plechové přepážky. Takže na sebe neviděly ty, které byly právě v akci; zato na ně viděly všechny ty, které čekaly, až na ně přijde řada. V „horším“ případě tam nebyly ani ty přepážky. Jen šedivá místnost a v ní pěkně jedna mísa vedle druhé.
V restauracích bývaly tzv. turecké záchody. Měly dveře i přepážky, ale maximálně do výše ramen. Takže když jsme stály rozkročené na šlapkách vedle kulatého otvoru, mohly jsme spolu radostně konverzovat.
Nezapomenutelný zážitek jsme měly na záchodě na koleji v Leningradu. Mísy oddělené pouze přepážkami bez dveří. U každé přepážky odpadkový koš přetékající použitými papíry a dámskými hygienickými potřebami. A skleněnou stěnou nádherný výhled na krásnou věž Admirality.
O řadu let později, ale ještě před rozpadem SSSR, jsem jela na zájezd do Pobaltí a Leningradu. Nevzpomínám si, že by se v této oblasti něco příliš zlepšilo. Teď už nejspíš ano. Tamější lidé by si to určitě zasloužili. Byli fajn.
Foto: dárek od někdejšího kamaráda ze Střední keramické průmyslové školy v Bechyni; rozměry v mm: 70 (d) x 49 (š) x 59 (v).
