Právě jsem si koupil knížku s tímto názvem, protože jsem si nad původem různých lidových rčení i přísloví již často lámal hlavu. A že jich takových podivných v češtině máme! Ovšem autor této polovědecké práce pan Miloslav Švandrlík je známý humorista, čili mám o vědeckém přínosu jeho díla své pochybnosti. Takže jsem se pokusil konfrontovat jeho závěry s jinými autory na internetu a s překvapením jsem zjistil, že se ve svých závěrech shodují. Alespoň v těch partiích, které jsem porovnával. Mám na mysli konkrétně některé kapitoly ze zdrojů:
„Proč se to říká – Miloslav Švandrlík“,„Tajemství českých rčení – G.cz Jan Palička“, a „rozhlas.cz Původ úsloví“. Což mi ovšem znemožňuje uvést jejich pravého autora. Kloním se k závěru, že to jeden z nich vymyslel a ostatní opsali, navíc jen s úmyslem pobavit čtenáře či posluchače a nejedná se o fundovaný vědecký průzkum. Nuže přistoupím k tomu stejným způsobem, případně budu s autorem polemizovat, (což předpokládá i autorský zákon) a ponechám na vás, milí čtenáři, co si o tom pomyslíte.
Míti Filipa
Obr.: pobavime.cz
Říká se to o lidech vnímavých a chápavých, kteří se dovedou orientovat v nastalé situaci. (Proto soudím, že tento obrázek je koláž.) Většina autorů hledá původ tohoto rčení v Bibli. Podle této verse je výrok již dva tisíce let starý, z doby, kdy lidé pod vlivem apoštolů přijímali nové náboženství. Jednalo se o apoštola sv. Filipa, který svojí moudrostí přivedl na víru nechápavého mouřenína. Ovšem otázkou je, proč se toto rčení ujalo právě v češtině a ne v jiných jazycích. Upřímně řečeno, moc to autorům nevěřím, byť dobře vím, že vysvětlit něco blbečkovi může být obtížné. Ale až tak, že by to měla zaznamenat historie lidstva?
Pak je tu ještě jeden moment hodný zmínky. Existuje přece pojem „filipika“, jeho objasnění jsem nalezl ve Wikipedii. Dále z ní cituji:
Filipika je osobní, ostrá polemika, která je zaměřená proti původci textu. Je silnější verzí polemiky. Byl převzat z díla vynikajícího řeckého řečníka Démosthena. (Démosthénés byl vůdcem protimakedonské strany a nenáviděl Filipa II., jeho řeči byly nazvány Filipikami). Spis byl zaměřen proti otci Alexandra Velikého Filipovi II. Makedonskému a jeho politice podmaňování si řeckých států. Pojem filipika pak zůstal zachován pro typ polemických a útočných projevů nebo symbolem ostré kritiky. Pan Švandrlík by mi jistě prominul, ale toto vysvětlení se mi zdá daleko pravděpodobnější…
Otázka jazyková mě ovšem trápí nadále. Pro zajímavost: „Jak je důležité míti Filipa" (v originále The Importance of Being Earnest) s podtitulem lehkovážná komedie pro vážné lidi je divadelní hra anglického spisovatele irského původu Oscara Wildea z roku 1895. Je to konverzační komedie o třech dějstvích se satirickými prvky. Dílo charakterizují mistrné dialogy plné ironie, sarkasmu, paradoxů a aforismů. Takže, jak vidno, v anglickém originále se o Filipovi nehovoří, je to verse našeho překladatele. V doslovném překladu anglický název znamená jak je důležité být vážný (nebo též upřímný). Nově se hra uvádí také v dalších překladech, které jsou vzhledem k ochraně autorských práv uváděny pod jinými názvy, např. "Není Filip jako Filip" nebo "Jak důležité je ho mít"…Tolik uvádí Wikipedie. Lidovky.cz jsou ještě konkrétnější a uvádějí: Problém je v tom, že původní název hry Oscara Wildea se o žádném Filipovi nezmiňuje. Titul The Importance of Being Earnest je slovní hříčka se jménem Ernest a výrazem earnest (opravdový, seriózní). Dědicové autorských práv původního překladatele slavné komedie Oscara Wildea totiž zažalovali autora nového překladu Pavla Dominika, který hru převedl po letech do současného jazyka. Divadlo tak bude inscenaci nově uvádět pod poněkud nešťastným názvem Jak důležité je ho mít....
Ano, souhlasím. Řekl bych, že překladatel Jiří Zdeněk Novák (1912–2001) si takové hloupé dědice nezasloužil.
Ten zas pindá ...
Obr.: Free fotobanka pxhere.com
Pindáním dnes většinou rozumíme žvanění či tlachání o ničem důležitém. A přitom je toto slovo odvozeno od jména slavného řečníka, pěvce a básníka Pindara. Jeho jméno bylo s úctou vyslovováno v celé Helladě a znát zpaměti jeho nádherné verše patřilo k povinnostem vzdělanců. Pindaros byl tak proslulý, že vstoupil i do středoškolských čítanek novověkých. Což bylo ovšem jeho neštěstí. Lenivá mládež nelibě nesla, že se musí učit jména dávno zesnulých mudrců a protestovala svérázným způsobem – tj. řečmi o „pindání“. To slovo se vžilo a obohatilo náš slovník tak samozřejmě, že už si ani nevzpomeneme na jeho původ. Pan Švandrlík ještě dodává „ A vzhledem k tomu, že nevíme, kde je Pindaros pochován, nemůžeme se ani přesvědčit, jestli se náhodou neobrací v hrobě.“
Jakožto bývalý učitel na střední a vyšší odborné škole mohu potvrdit, že studenti velmi nelibě nesou zvláště jména, která si oblíbil učitel. V mém případě to byl "Hookův zákon" ve stavební mechanice, kterému nemohli přijít na jméno. Ovšem češtinářky a dějepisářky na tom jistě byly ještě hůře. Takže s tímto výkladem slova pindání mohu souhlasit. Ovšem ještě je tu podobný význam u jiného slova.
Ten kafrá …
Jedna varianta, méně pravděpodobná, nás zavede do jižních Čech, kde jistý Kalouš František (tedy Ka.Fr.) s oblibou řečnil při pohřebních hostinách a jiných příležitostech. Jeho žvanivost byla proslulá a široko daleko známá. Nicméně, (musím prozkoumat proč se říká „nicméně“), víc se mi líbí úvaha, že i toto úsloví má svůj původ v dávné historii lidstva. Advokátství bylo vždy výsadou mužů, ale již ve starém Římě prolomila tuto tradici první advokátka světa, která se jmenovala Cafrania. Jako žena prahnoucí po emancipaci to pochopitelně neměla lehké. Muži – advokáti se jí posmívali, nebrali ji vážně a její obhajovací řeči nazvali posměšně kafráním. To se udrželo až do dnešních dnů, ale já bych rád dodal, že muži (jako jsem já – tedy džentlmeni - by nikdy toto slovo proti soupeřce nepoužili).
Ovšem, přátelé, v obou těchto případech se naskýtá otázka, pocházejí-li tato slova vskutku za starého Řecka a Říma, jaký výraz potom mají v jiných jazycích. Především v řečtině a italštině, ale i ve světových jazycích. Máme mezi námi na i60 milovnice cizích jazyků a lingvistiky paní Janu Kollinovou a Věru Ježkovou, tak se již těším na jejich pohled na věc.
Jako vejce vejci
Obr.: twitter.com
Když se královně francouzské, manželce Ludvíka XIII., narodila dvojčata, bylo rozhodnuto, že se z nich nesmějí stát konkurenti v boji o trůn. Vyřešilo se to svérázně. Jeden z bratří se stal Ludvíkem XIV, nad jehož říší slunce nezapadalo, zatímco druhý byl uvržen do vězení a pro úžasnou podobnost s králem musel nosit na obličeji železnou masku. Ludvík XIV. měl však časté výčitky svědomí a následkem toho byl neuvěřitelně vztahovačný. Ve všem viděl rafinované narážky na svoji krutost. Jednou mu k snídani neservírovali kromě jiného dvě vejce a on se strašně rozzlobil. Mrštil jimi o zem a křičel: „Však já vím, co mi předhazujete. Že jsme si podobni jako vejce vejci!“ To se rozkřiklo po celém paláci a říká se to dodnes, snad v celém světě. Řekl bych, že to na mne působí docela pravděpodobně. Ovšem stejně tak dobře by se mohlo říkat "podobný jako třešeň třešni"...
A nyní následují mé obvyklé otázky pro čtenáře. Podívejte se na obrázek a zkuste odpovědět.
1. Který student je ospalý?
2. Kteří z kluků jsou dvojčata?
3. Které z holek jsou dvojčata?
4. Kolik holek je na obrázku?
5. Který z nich je učitel?
6. Závěrem otázka, kterou si kladu vždy, když potkám Číňany. Připadáme jim my, Evropané, také jako vejce?
Poznámka: Ilustrační obrázky jsou volně použitelné z uvedených zdrojů.