Smutné ráno není to nejsmutnější, kdy máma píše, že si Pán Bůh tátu vzal. Je to typicky sychravé podzimní ráno, kdy se jemný déšť mísí s jemnou mlhou. Kdy vlhké, drobné listí bříz a osik padá k zemi a lepí se na přední okna aut. Kdy se od kol předjížděných náklaďáků odlepuje jemný film bláta a spolu s tím listím překáží stěračům v hladkém klouzání po okenní ploše. Je to ráno, kdy s definitivní platností vstáváte do tmy, a těšíte se, že vám změna času posune ručičky hodin dozadu. Venku ještě svítí pouliční osvětlení a neumí z přírody vymáčknout to úžasné zbarvení krajiny, jako to dokáže polední slunce. Místnosti nejsou ještě vyhřáté na teplotu pohody a oči si pomalu začínají přivykat na žluté světlo náhle rozsvícené žárovky.
A pak najednou přijde zlom. Do krbových kamen se otevřenou škvírkou prodere vzduch a pověstné jazyky ohně začnou chroupat začouzenou černotu skleněných dvířek. Nostalgické praskání dřeva a teplo rychle se šířící do místnosti dodají tomu pošmournému ránu úplně jiný nádech. A jako v létě člověka nabíjí slunce nebo moře, tak ta energie šířící se od kamen nabíjí i mě. Dostávám chuť na kávu nebo čaj a také na práci. Člověk by nevěřil, jak velký obrat dokáže udělat světlo, teplo a naděje, že odpolední slunce mě provede krásnou, chladnou podzimní krajinou, ze které se budu vracet do tepla rodinného krbu.
Ke štrůdlu z kupovaného listového těsta a vlastních červavých biojablek, k ohřátým zbytkům od oběda a k televizi, která stále něco reprízuje a někdy se mi trefí i do nálady. K časopisům s nevyluštěnou křížovkou a k pasiánsu, kterým si po vzoru své babičky a posléze maminky ráda v teple krátím čas. A taky si tím tak trochu cvičím mozek. Ten totiž celý podzimní den odpočíval. Kopíruje přírodu a zdá se, že se také připravuje k zimnímu spánku.
A pak se připravuji k tomu skutečnému spánku, protože se těším i na to další smutné ráno (nesmí být to nejsmutnější), které je se svojí nostalgií tak krásné.
Mám totiž ráda rána v jakékoliv podobě.
