Jako studentky nepřijaté na původně zamýšlené vysoké školy jsme udělaly koncem srpna dodatečně přijímací zkoušky na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Před zkoušením jsme musely podepsat prohlášení, že v případě přijetí se v září ihned zúčastníme bramborové brigády.
Aniž bychom se tedy znaly, vyrazily jsme záhy někam do pohraničí. Bylo velmi chladné, deštivé počasí. Sbírat brambory na kilometry dlouhých řádcích a vláčet těžké koše bylo téměř nad naše síly.
Mezi námi svou pracovitostí vynikala dívka jménem Eva. Vysoká, sportovně urostlá, trochu pihovatá blondýnka s nádechem do rezava sbírala jako blesk. Na konci řádku pak vždycky doslova padla a odpočívala, zatímco my jsme se ještě plazily po poli. Eva záhy upoutala pozornost dozorujícího pedagoga. Téměř padesátiletý bělovlasý upovídaný profesor, který se natřásal jako kohout, s ní začal viditelně flirtovat. Zatraceně se nám nelíbil a ji jsme zkraje považovaly za mazanou koketku, která se zviditelňuje. Při bližším poznání nám ale začalo svítat, že je to ještě bezelstná holčička.
A tady se začal odehrávat příběh, který leckdo těžko pochopí. Ani my jsme ho tehdy nechápaly. Bylo nám 18 let, většinou jsme byly ještě dost nezkušené, ale přece jen nám bylo jasné, co má profesor za lubem. Eva si však vytvořila pohádku a on na ni zdánlivě přistoupil. Začala o něm říkat, že to je její "strejda" a je jen jejím ochráncem. Jelikož nás zatím neučil, neměly jsme ani my další před ním žádný zvláštní respekt, ale tohle bylo trochu silné! On si se studentkou opravdu začal hrát na "strejdu".
Po nástupu do školy jejich kontakt pokračoval. Ženatý bezdětný padesátník a zamilovaná osmnáctka z Písku, bydlící na koleji, prožívali podle Evy pohádku. Občas šli někam do restaurace nebo jen ven, jednou vyrazili i do divadla. My tři zbývající z party jsme byly do jejich vztahu zasvěceny. Evě jsme se snažily celou tu věc trochu rozmlouvat, ale byla jako posedlá. Donekonečna opakovala, jak je "strejda" bezvadný. Ranilo ji snad jen to, že do divadla přišel oblečen nesvátečně, zatímco ona se nastrojila. On však nemohl doma vysvětlit, kam jde.
Před vánoci už došla profesorovi trpělivost setrvávat jenom v téhle dětské hře. A tak vyrazil s Evou "oslavit vánoce" na chatu. Zvolil k tomu jízdu na motorce. Eva při jízdě ukrutně prostydla. Vzápětí onemocněla chřipkou a po Novém roce do školy nenastoupila. Dozvěděly jsme se hrůznou zprávu, že u ní zjistili leukémii.
V té době jsme toho o leukémii věděly hodně málo. Majka, která se s Evou přátelila nejvíc, měla o jejím stavu jen kusé zprávy od její mladší sestry. Eva se jako podobní pacienti pohybovala mezi nemocnicí v Praze a domovem. Z dopisu, který napsala Majce, bylo zřejmé, že v tu osudnou noc mezi ní a profesorem došlo ke sblížení. Byl to její první sexuální zážitek. Žila dál s myšlenkou na něj, ale on jí nenapsal.
Asi po půl roce, to už začal druhý ročník, nás na koleji přišla navštívit na první pohled neznámá žena. Byla to Eva. Nemoc ji změnila natolik, že jsme ji hned nepoznaly. V důsledku hormonálních preparátů přibrala asi 20 kilo. Doslova jsme se lekly a ona náš úlek dobře vnímala. Přála si navštívit profesora, který bydlel blízko kolejí. Aby to nebylo podezřelé, šly jsme z nějakého vymyšleného důvodu za ním domů my a ona stála za námi. Mluvil s námi a na Evu se ani nepodíval. Možná ji taky nepoznal. Byla to pro ni rána. Odjely jsme s ní na nádraží. Snad pochopil, snad se v něm hnulo svědomí. Než stačila odjet, rychle přijel na nádraží za námi, tedy za ní. Jejich hovor nám zůstal navždy utajen.
Po nějaké době se Eva ukázala znovu a vzhledem téměř připomínala zase tu původní dívenku. Zdálo se, že se vše v dobré obrátí. Ale brzy nato zemřela. Bylo to rok a čtvrt poté, co onemocněla.
My tři jsme jely na její pohřeb do Písku. Rodiče nás pozvali na oběd a babička každé z nás darovala krásný háčkovaný ubrus z vnuččiny výbavy. Evu pochovali na lesním hřbitově. Její mladší sestra neunesla pocit, že ji rodiče nemají tak rádi jako mrtvou Evu, brzy odešla z domova a pohltila ji nějaká sekta. Při zkoušce z pedagogiky mi "strejda" hned u dveří napsal bez zkoušení do indexu "výborně", protože nesnesl můj pohled. Totéž udělal i dalším dvěma.
Už tehdy jsem pochopila, že Eva asi podvědomě cítila, že jí zbývá málo času. Proto žila najednou tak intenzivně a pro nás až bláznivě. Ale byla alespoň chvíli šťastná a on jí to štěstí umožnil. Neměla jsem právo ho soudit.
