Důchodce-sekuriťák Vladimír Bernášek začíná v obchodě s drahými parfémy pomalu blbnout. Devět hodin mezi spoustou žen dá zabrat i vysloužilému proutníkovi. Už nějaký ten rok se pohybuje v tomto prostředí, a to jej pomalu začíná pohlcovat. Loví bobříka věčného mlčení. Stojí jako socha a snaží se splynout s vybavením obchodu. Tu a tam se po něm úkosem a s otazníkem v očích, po očku podívá nějaká matrona. Někdy malá holčička stojí zvědavě s lízátkem před velkým pánem, jako malé dítě před vojínem Hradní stráže u barevné strážní budky.
Je-li obchod plný zákaznic, personál musí mlčet. Je-li obchod prázdný, neberou přítomné prodavačky strážného pána vůbec na vědomí. Mají své problémy. Jenom mladičká dívenka, aspirující na místo prodavačky, prohodí s ,,ochrankou" pár slov. Je to dívka s rozpačitým úsměvem. Přesně tento typ vyžaduje silnou ochranu. Není zatím vpouštěna za pokladnu s počítačem. Tiskne razítka do průkazek na slevu, váže papírové krabice a jako plavčík na lodi, vytírá vždy ke konci směny podlahu. Je zranitelná v prostředí, kde probíhá u starších dam předem prohraný boj s časem. Závidí dívence mládí. A když se dívenka úslužně zeptá, zdali může něčím posloužit, tu matrona pohrdlivě oznámí, že o vystaveném zboží toho ví daleko více, než to vyžle. Zahanbená dívenka pak se slzami v očích hledá pochopení v očích starého strážce. Stojí pak vedle sebe a pozorují cvrkot v prodejně.
Jeden předmět strážce zaujal. Dámy testují vystavené výrobky pomocí papírových proužků. Proužek vytáhnou ze skleničky, postříkají parfémem, přičichnou a použitý proužek vsunou do předmětu hlídačova zájmu. Je to krabička kapkovitého tvaru, zašpičatělá na obou koncích. Uprostřed je úzký, podlouhlý otvor, takových deset centimetrů. Je to, jako kdyby moderní sochař tímto způsobem vzdal hold dámskému přirození! Strážce pohlíží na tento předmět se zalíbením. Uvažuje, že by nebylo marné, vyvěsit jej před obchod. Na stejném místě mněli dříve řemeslníci třeba zavěšenu botu!
Ta paní vletěla do prodejny jako tajfun. Je sobota, za půl hodiny služba končí. Bude také končit prodejní doba. Paní bere košík a cpe se k regálům. Druhá prodavačka a kosmetička mizejí v přilehlých místnostech. Zůstává jen jedna pokladní a ochranka. Pokladní hledí do země. Paní je k ochrance otočena zády, ta nevidí na ruce. Hlídač se tedy přesouvá k protější stěně, aby měl lepší přehled.
,,Pane, vy jste neomalený! Myslíte že kradu? Vadí mi ten váš podezíravý pohled. Mne to vaše chování uráží. Tak hloupě se nechovají ani domorodí hlídači v supermarketu v Dubaji!“
,,Paní neurážejte, já vás také neurážím! Dělám jenom svoji práci. Tady máte moje číslo a fotografii. Můžete si stěžovat mému vedoucímu, že vás rozčiluje můj poctivý výkon služby!“
Vladimírovi dalo velkou práci neumístit dobře mířený direkt do třetí brady této statné a obézní padesátnice. Paní rozčileně zaplnila košík výrobky za čtyři tisícovky a spěšně opustila obchod. Teprve pak přiběhly ze zadních prostor obě dívky.
,,Ta paní je známa ve všech obchodech ve městě. Je to postrach všech prodavaček. Každého sekýruje. Je to její koníček. Já jsem to slyšela a chtěla jsem se vás zastat,“ oznamuje mladá kosmetička Jarka..
,,Děvčata, mne se nezastávejte. Máte život před sebou. Ta paní má jistě dlouhé prsty. Mohla by dosáhnout toho, že by vás propustili. V této zemi je možné všechno. Výhodu mají bohatí, darebáci a národnostní menšiny. Já vím jak to je. Její manžel, polistopadový zbohatlík, jí zahýbá s nějakou dvacítkou. Ucpal jí hubu prachama a ona se mstí na mladých holkách. Třeba byla v minulém životě Čachtickou paní! Já si to s ní vyřídím decentně a na úrovni!“
Tak pravil strážce a tím považoval celou věc za vyřízenou.
V následujících dnes postává hlídač v prodejně a vymýšlí, jak tu dámu decentně urazit. Tihle pracháči mají vždy pravdu, protože mohou přeplatit advokáty. Milion sem, milion tam. Urážka by mohla udělat snadno z důchodce bezdomovce. Ví jenom jedno. K urážce použije předmět přítomný v prodejně, připomínající dámské přirození. Nezbývá vymyslit jak to udělat, aby celá urážka byla právnicky nepostižitelná. Několik hodin si láme hlavu a čas krásně utíká myšlenkou na pomstu.
Je opět sobota. V prodejně jsou jen tři lidé. Vzadu pracuje kosmetička a u pokladny stojí prodavačka. Důchodce opět plní bedlivě hlídací povinnosti. Najednou do dveří vletí dáma – postrach. A tu najednou zapracuje náhoda. Oknem spatřil Vladimír starého kamaráda z vesnice. Honza Martinec je bývalý ochotník a veselý kumpán. Náhodou je ve městě a náhodou prochází kolem. Strážce vybíhá z prodejny. Venku se pak kují pikle.
,,Honzíku, tebe mi přihrálo samo nebe. Udělej pro mne něco. Zahraj mi roli profesora, kunsthistorika a znalce umění. Poslouchej dobře. Potřebuji decentně urazit jednu zákaznici uvnitř prodejny. Musím to udělat tak, aby mne nemohla žalovat. Vstoupíš a hlasitě mne pozdravíš. Budeme si vykat, ruku podáváš ty. Máš jenom jedinou větu. Zní: Pěkná věcička, připomíná mi však jistou diskrétní část ženského těla!“
Nastává hodina pomsty.
,,Kde se tu berete, příteli!“ vykřikuje ve dveřích komplic a napřahuje ruku.
,,Ale jsem už v důchodu. Čtení knížek o umění unavuje, a tak si tady přivydělávám jako ochranka.“ Přítomná dáma, objekt hlídačovy pomsty, zbystří pozornost.
,,Věřil byste tomu, pane profesore, že v tomto obchodě mají zajímavou věcičku?“ říká hlídač a bere do ruky krabičku kapkovitého tvaru s podlouhlou dírkou uprostřed. ,,Tuhle nicotnost navrhnul prý světový designér a světová špička v užitém umění, sám velký Piér Bliér!“
,,Pravda, pravda, pěkná věcička, připomíná mi však jistou diskrétní část ženského těla!“ hlaholí ochotník. Osamělá paní v prodejně s neskrývaným zájmem naslouchá řečem o umění. Oba pánové spolu mluví hodně nahlas. A tu uražený strážný Vladimír Bernášek hodí očkem po naslouchající dámě. Učiní tak okatě, aby si jeho gesta povšimla.
Pak velmi nahlas zahlaholí: ,,Do této prodejny občas chodí velmi bohaté a decentní dámy. Některé se však bohužel tomuto předmětu věrně podobají!“
